ECLI:CZ:US:2016:4.US.1748.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1748/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1. P. V. a 2. J. V., zastoupeného zákonným zástupcem - otcem P. V., zastoupených Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem Blatná, Zahradnická 38, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 8 To 7/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. 11. 2015 č. j. 9 T 8/2015-825. Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla obžalovaná I. K. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a stěžovateli P. V. jako poškozenému byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé uvádějí, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jim ve svém rozsudku původně přiznal právo na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 mil. Kč (P. V.), resp. 240 000 Kč (J. V.). Namítají, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem nepodloženě a bez dostatečného odůvodnění náhradu nemajetkové újmy snížil a se zbytkem nároku odkázal stěžovatele P. V. na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchnímu soudu v Praze je vytýkáno také to, že se nezabýval duševním stavem stěžovatele P. V., který u něj nastal v důsledku spáchání trestného činu.
Ve vztahu ke stěžovateli J. V. Vrchní soud v Praze vůbec nerozhodoval o náhradě nemajetkové újmy, neboť nebyl v trestním řízení zastoupen kolizním opatrovníkem. Stěžovatelé k tomu namítají, že povinnost stanovit kolizního opatrovníka leží na orgánech činných v trestním řízení a že toto procesní pochybení tedy nemůže být přičítáno k jejich tíži.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu, zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy trestních soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva přísluší trestním soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry trestních soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého (řádného) procesu, zda právní názory trestních soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
Ve svém nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15, na který se odvolávají i stěžovatelé, Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí trestního soudu, o odkázání poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 trestního řádu, může ve výjimečných případech porušit základní práva poškozeného, a že ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nemůže být odmítnuta jako nepřípustná.
V tomtéž rozhodnutí, jakož i ve své předchozí judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15), však Ústavní soud zároveň zdůraznil, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvod spočívá v tom, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.
Pokud stěžovatelé namítají nedostatečnou odůvodněnost rozhodnutí podle §229 trestního řádu, je nutno podotknout, že Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že požadavky na odůvodnění tohoto výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15). Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, pokud by trestní soudy odkázání neodůvodnily vůbec nijak, odůvodnily ho neakceptovatelným způsobem, nebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul.
V posuzovaném případě odůvodnil Vrchní soud v Praze svůj výrok o snížení náhrady nemajetkové újmy stěžovateli P. V. (a jeho odkázání se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních) primárně tím, že stěžovatel nevěděl o těhotenství obžalované, vzhledem k nízkému věku zavražděného dítěte si k němu ještě nemohl vybudovat silnější citovou vazbu a i po nalezení mrtvého novorozence původně odmítal uvěřit, že je jeho otcem. Vrchní soud v Praze však zároveň uznal, že stěžovateli P. V. určitá nemajetková újma vznikla, a proto mu nárok na její náhradu alespoň částečně přiznal.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že by odůvodnění bylo nedostatečné a že by úvahy trestního soudu vykazovaly prvky svévole. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně vyjádřil názor, že při rozhodování o otázkách souvisejících s rodinnými vazbami je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu (viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3880/13). Výše uvedené důvody, na jejichž základě Vrchní soud v Praze přistoupil ke snížení náhrady nemajetkové újmy stěžovateli P. V., lze považovat za relevantní a mají oporu v provedeném dokazování, resp. vyplývají mimo jiné z výpovědi samotného stěžovatele učiněné v rámci hlavního líčení. Je rovněž vhodné připomenout, že intenzita nemajetkové újmy, kterou stěžovatel P. V. utrpěl v důsledku zavraždění svého dítěte, resp. její peněžní vyčíslení, může být předmětem dalšího podrobnějšího zkoumání a dokazování v rámci občanskoprávního řízení, které může stěžovatel iniciovat.
Za závadný nelze považovat ani ten postup Vrchního soudu v Praze, který spočíval v tom, že nerozhodoval o nároku na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu ke stěžovateli J. V., protože nebyl zastoupen kolizním opatrovníkem. V dané situaci nebylo rozhodující to, jakým způsobem a kým měl být kolizní opatrovník ustanoven. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací totiž učinil zcela správný závěr, když konstatoval, že soud prvního stupně nebyl oprávněn rozhodnout o nároku tohoto stěžovatele, přičemž zároveň neměl žádnou možnost, jak tento procesní nedostatek napravit. Ústavní soud však připomíná, že i tento stěžovatel může (prostřednictvím kolizního opatrovníka) svůj nárok uplatňovat v občanskoprávním řízení.
Ústavní soud tedy v postupu Vrchního soudu v Praze ani v odůvodnění jeho rozhodnutí neshledal žádné podstatné nedostatky, které by představovaly porušení principů spravedlivého (řádného) procesu a byly by důvodem ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu