ECLI:CZ:US:2016:4.US.1910.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1910/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Libora Šlampy, zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo nám. 220, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 4. 2016 č. j. 35 C 245/2015-168 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2016 č. j. 35 C 245/2015-177, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 2016 Mgr. Libor Šlampa (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v občanskoprávním řízení o zaplacení částky 9 900 Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně obchodní společnost BAGS TRADE, s. r. o. se po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 900 Kč z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku skutečnosti, že stavba na pozemku ve vlastnictví žalovaného přesahuje na sousední pozemek vlastněný žalobkyní výměrou 6,1 m2, aniž by žalovanému svědčil jakýkoliv titul k takovému užívání sousedního pozemku.
Dne 5. 4. 2016 rozsudkem č. j. 35 C 245/2015-168, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2016 č. j. 35 C 245/2015-177, Okresní soud ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 900 Kč (výrok I) a nahradit náklady řízení v částce 44 840,50 Kč (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek, "kdy došlo ke zmenšení části nemovitostí, které... vydražil", a do práva na spravedlivý proces tím, že nalézací soud se nevypořádal s jeho "relevantně vznesenou námitkou vzniku vlastnictví" a tuto námitku přešel.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které nalézací soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, jsou v rozhodnutí nalézacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu ohledně naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Stěžovatelovy vývody postrádají jakoukoliv ústavněprávní relevanci, takže důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší částky bezdůvodného obohacení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu