ECLI:CZ:US:2016:4.US.1912.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1912/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. T., zastoupené JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Blansko, Čelakovského 6, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. 2 T 290/2014, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 14 To 192/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 3 Tdo 179/2016-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jejích práv ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Zločinu se dopustila - stručně řečeno - tím, že jako jednatelka o. s. ANYPA, s. r. o., která byla registrována k dani z přidané hodnoty, dne 22. 4. 2011 podala správci daně přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2011, v němž v úmyslu vylákat výhodu na dani neoprávněně uplatnila nadměrný odpočet daně. Tímto způsobila České republice, zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Pardubický kraj, Územní pracoviště ve Svitavách, škodu ve výši 4 350 000 Kč. Za toto jednání byla stěžovatelka odsouzena podle §240 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka především zevrubně rozebírá skutkový stav a provedené dokazování, a předkládá svou verzi hodnocení s poukazem na rozpory v provedených důkazech. Tvrdí, že zcela zjevným jednostranným přístupem soudů bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupem soudů měl být dále porušen čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelka činila vše proto, aby při své činnosti postupovala podle zákona. Soudy však při rozhodování dané věci pominuly, že vnitrostátní právo je třeba vykládat v souladu s právem evropským.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ani přes výzvu Ústavního soudu nepředložila kopii rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, Ústavní soud přezkoumal pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, výše popsané námitky stěžovatelka uplatnila již v rámci svého dovolání. Ústavní soud v takových případech již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v trestním řízení. Námitkami stěžovatelky, směřujícími proti hodnocení provedených důkazů, se Nejvyšší soud ve svém usnesení podrobně zabýval. Objasnil, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva. Pod dovolací důvod proto nelze podřadit námitky, v jejichž rámci stěžovatelka namítá nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají provádění a hodnocení důkazů a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel.
Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních důvodech, nýbrž se na procesním základě (§2 odst. 5 a 6 trestního řádu) domáhala přehodnocení učiněných skutkových závěrů. Nejvyšší soud dále uvedl, že neshledal, že by se soudy při svém hodnotícím postupu dopustily deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Podrobně se zabýval i ostatními námitkami stěžovatelky, a pečlivě objasnil důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu a rozhodnutí dovolacího soudu neshledal žádné vady ústavněprávního rozměru, které by mohly být důvodem pro jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu