ECLI:CZ:US:2016:4.US.1925.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1925/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 43/2015-216 ze dne 18. března 2015, ve znění opravného usnesení č. j. 29 Co 43/2015-229 ze dne 13. dubna 2015, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 29. 6. 2015, domáhala se stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") č. j. 29 Co 43/2015-216 ze dne 18. 3. 2015, ve znění opravného usnesení č. j. 29 Co 43/2015-229 ze dne 13. 4. 2015, jímž byl takřka v celém rozsahu (krom
výroku o dlužném výživném) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 42 P 331/2008-173 ze dne 17. 9. 2014. Nalézací soud uvedeným rozhodnutím vyhověl návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro tehdy ještě nezletilou dceru, které uložil otci platit počínaje dnem 1. 9. 2013. Naopak návrh stěžovatelky na zpětné zvýšení výživného od 14. 11. 2010 do 31. 8. 2013 soud neshledal důvodným.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že postupem krajského soudu, který možnost přiznat výživné tři roky zpětně od podání návrhu vázal na jiné okolnosti, než předpokládá zákon, bylo dotčeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále byl porušen čl. 1 Ústavy České republiky.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V projednávaném případě je nutno za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelčina práva považovat napadený rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 43/2015-216 ze dne 18. 3. 2015. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelky, jak sám v ústavní stížnosti uvádí, doručeno dne 2. 4. 2015. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak v dané věci marně uplynula dne 2. 6. 2015, zatímco ústavní stížnost byla podána až dne 29. 6. 2015, a tudíž opožděně.
Názor právního zástupce stěžovatelky, dle kterého je možné lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjet od doručení opravného usnesení, nelze akceptovat, neboť zákon o Ústavním soudu v ustanovení §72 odst. 3 takovou interpretaci bez dalšího nepřipouští.
Jak si Ústavní soud z připojeného usnesení krajského soudu č. j.
29 Co 43/2015-229 ze dne 13. 4. 2015 ověřil, tímto rozhodnutím byly v souladu s §164 a 165 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), opraveny zřejmé nesprávnosti, ke kterým došlo v důsledku písařského pochybení (jmenovitě bylo opraveno číslo jednací rozsudku krajského soudu, které původně znělo 29 Co 43/2014-216, na správné označení 29 Co 43/2015-216). Z uvedeného vyplývá, že opravným usnesením nedošlo k obsahové změně výroku rozsudku krajského soudu z hlediska práv a povinností, kterážto skutečnost by jedině byla způsobilá otevřít lhůtu k podání opravných prostředků proti napadenému rozsudku i ve smyslu občanského soudního řádu (srov. §204 a 240 o. s. ř.).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že přijetí extenzivního výkladu, umožňujícího počítat lhůtu pro podání ústavní stížnosti až od doručení opravného usnesení v případě, kdy vlastní opravou rozsudku odvolacího soudu účastník řízení nemůže být dotčen ve svých právech, by umožňovalo neomezeně prodlužovat zákonem pevně stanovenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (dle ustanovení §164 o. s. ř. je oprava chyb v psaní a počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností možná kdykoliv).
Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj