ECLI:CZ:US:2016:4.US.1953.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1953/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Ivančice, Biskoupky 33, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Nejvyššího státního zastupitelství v řízení o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vedeném pod sp. zn. 2 NZZ 5/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlavím označeném řízení o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv a aby mu přikázal obnovit původní stav tím, že k přezkumu podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 28. 4. 2014 určí jiného státního zástupce než JUDr. Ingrid Záhorovou Nedbálkovou.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková, která se vyjadřovala k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a navrhla jeho odložení, měla být pro řízení o tomto podnětu vyloučena podle §39 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád státního zastupitelství"), neboť již předtím podávala vyjádření k dovolání stěžovatele. Podle stěžovatele pak Nejvyšší státní zastupitelství nezákonným způsobem vyřídilo jeho námitku podjatosti JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové, když o této námitce nerozhodlo způsobem upraveným trestním řádem, ale pouze stěžovateli zaslalo sdělení ze dne 13. 4. 2016 č. j. 2 NZZ 5/2013-107, jímž byla tato námitka odmítnuta.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková měla být podle §39 odst. 1 jednacího řádu státního zastupitelství vyloučena z přezkoumávání důvodnosti podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který učinil stěžovatel. Skutečnost, že předtím ve stejné věci podávala vyjádření k dovolání stěžovatele, je totiž nutno považovat za formu činnosti v řízení před soudem (a tedy za důvod pro vyloučení státní zástupkyně v řízení o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona podle citovaného ustanovení jednacího řádu státního zastupitelství), protože i dovolací řízení je formou trestního řízení před soudem, což lze dovodit i ze systematického zařazení právní úpravy dovolání do části třetí trestního řádu (konkrétně její hlavy sedmnácté), která je označena jako "Řízení před soudem".
Ústavní soud nicméně ve své judikatuře opakovaně deklaroval, že ne každé porušení podústavního práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Ústavní soud v minulosti také mnohokrát konstatoval, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť není v dispozici stěžovatele, a s podáním podnětu není nutně spojeno zahájení řízení. Ministr spravedlnosti jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn (§266 odst. 1 trestního řádu), není povinen podnět akceptovat. Záleží jen na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro využití tohoto prostředku. Samotnou stížností pro porušení zákona (ať už je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince. Jde totiž pouze o procesní prostředek, umožňující - podle uvážení ministra spravedlnosti - v mimořádných případech zahájit soudní přezkum pravomocného rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 507/99, I. ÚS 3302/10 nebo I. ÚS 451/12).
Ustanovení §466 trestního řádu, na základě kterého státní zastupitelství prošetřuje podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, představuje toliko organizační opatření. Svěřuje shromáždění podkladů a přípravu věci specializovanému justičnímu
orgánu - státnímu zastupitelství, jež disponuje potřebnými specializovanými odborníky. Agenda Ministerstva spravedlnosti, jakožto ústředního orgánu státní správy, se totiž fakticky míjí s činností spjatou s přípravou podkladů k tomuto mimořádnému procesnímu nástroji, a vzhledem k tomu byl zákonnou formou tento první krok delegován na státní zastupitelství. Ať již je výsledek šetření státního zastupitelství jakýkoli, vždy je postoupen ministru spravedlnosti, který posuzuje, zda informace jemu předložené mají dostatečnou relevanci k podání stížnosti pro porušení zákona, případně k vyžádání dalších podkladů, anebo zda se jedná o podnět, na který nebude reagovat podáním stížnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3065/15).
Jestliže tedy vyjádření k podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vypracovala státní zástupkyně, která měla být pro tyto účely vyloučená na základě zvláštního důvodu předpokládaného ustanovením §39 odst. 1 jednacího řádu státního zastupitelství, šlo o postup, jenž kolidoval toliko s podústavním právem a nemohl představovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z uvedeného rovněž vyplývá, že prošetřování podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona nepředstavuje součást trestního řízení, takže Nejvyšší státní zastupitelství námitku podjatosti vznesenou stěžovatelem správně vyřizovalo postupem upraveným v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a nikoli způsobem předpokládaným ustanovením §31 trestního řádu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu