ECLI:CZ:US:2016:4.US.2045.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2045/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. G., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2016, č. j. 3 Tdo 348/2016-38, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2015, č. j. 7 To 317/2015-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, 2, 3, 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně měl být porušen článek 90 Ústavy ČR.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. května 2015, sp. zn. 1 T 72/2014, byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. září 2014, sp. zn. 101 T 32/2014, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Dále byl stěžovatel shledán vinným pro pokračující skutky I/1 a I/2 pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců do věznice s dozorem a k trestu propadnutí specifikovaných věcí; ve věci skutku II soud upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. března 2014, sp. zn. 14 T 6/2014. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit poškozenému škodu; citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl z rozsudku nalézacího soudu zrušen a nahrazen výrok o náhradě škody, kterou soud uložil nahradit společně a nerozdílně všem odsouzeným. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho účast na spáchané trestné činnosti, nebyl přistižen policejní hlídkou na místě činu, jen se nacházel nedaleko, což dosvědčili i sami policisté. Jeho účast na páchání trestného činu je založena pouze a výhradně na tvrzení další - při trestné činnosti přistižené osoby. Stěžovatel má rovněž za to, že trest ani samo trestní stíhání neodpovídá způsobené škodě, respektive společenské nebezpečnosti stíhaného jednání, má za to, že byl odsouzen nespravedlivě, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé tvrzení rozporu mezi provedenými důkazy a z nich soudy vyvozenými závěry. Ústavní soud však není běžnou instancí systému všeobecného soudnictví a neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, eventuálním porušením běžných práv se zabývá pouze tehdy, kdy je současně porušeno základní právo nebo svoboda.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, stěžovateli byl uložen společný trest, takže stíhané jednání nebylo osamoceno. Podle §45 trestního zákoníku se společný trest udělí za dílčí útok, byl-li jeho pachatel již dříve odsouzen pravomocným rozsudkem - v projednávaném případě tato okolnost nastala. Výrok o vině a trestu je tedy odvislý i od předchozího - zrušeného rozhodnutí. Námitky stěžovatele v projednávaném případě představují pouhou polemiku se soudem učiněnými závěry, která však není sama způsobilá sobě založit důvodnost ústavní stížnosti; navíc tvrzení stěžovatele nenacházejí ani oporu v popisu stíhaného jednání.
Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit porušení práva na rovnost (čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny), na zákonný postup (čl. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny), na majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) ani práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Soudy řádně rozhodly ve věci a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily; proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu