ECLI:CZ:US:2016:4.US.2057.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2057/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Pojarové, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 5512/2015-523, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před dovolacím soudem bylo porušeno její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci před nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a došlo k zásahu do práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V projednávané věci Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 C 60/2012-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 C 60/2012-306, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (obec Milíře) vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 61 Co 66/2015-358, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Následně podala žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016, č. j. 21 Cdo 5512/2015-523, jako nepřípustné odmítnuto. Po dovolání podala žalobkyně dne 5. 8. 2015 žalobu pro zmatečnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2015, č. j. 61 Co 66/2015-358, a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 C 60/2012-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 C 60/2012-306. Dále stěžovatelka uvedená rozhodnutí, včetně v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, napadla ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl svým usnesením z 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1548/16, jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to právě s ohledem na výše zmíněnou žalobu pro zmatečnost. Stěžovatelka posléze podala další ústavní stížnost, kterou napadla stejná rozhodnutí jako ve věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 1548/16, a která je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 2058/16.
Stěžovatelka ve své nyní projednávané ústavní stížnosti dále uvádí, že by podle jejího přesvědčení měl Ústavní soud v její věci aplikovat výjimku podle §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to z povinnosti vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, neboť stěžovatelka považuje žalobu pro zmatečnost za neúčinný opravný prostředek. Ve skutečnosti - souhrnně řečeno - podle jejího názoru totiž žalobám pro zmatečnost není věnována náležitá pozornost.
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Obdobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 1548/16 Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že z ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatelka podala souběžně s žalobou pro zmatečnost právě projednávanou ústavní stížnost, přičemž řízení o ní doposud nebylo skončeno. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že tato skutečnost byla znovu ověřena dne 18. 7. 2016 ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2058/16, kdy bylo Okresním soudem v Tachově sděleno, že je věc do 6. 8. 2016 na lhůtě a čeká se na zaplacení soudního poplatku stěžovatelkou za řízení o žalobě pro zmatečnost.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka tím, že podala žalobu pro zmatečnost, jejíž důvody se částečně kryjí s důvody uváděnými v ústavní stížnosti, dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Je nutné přitom připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tedy stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
S ohledem na výše uvedené je podání ústavní stížnosti namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatelky selžou. Je tedy nevhodné i souběžné podávání ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků (v dané věci tedy žaloby pro zmatečnost), kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí o nich, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dostupných mimořádných opravných prostředků, k němuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné, neboť stěžovatelka - jak plyne i z výše uvedené rekapitulace - žádné relevantní důvody pro aplikaci výjimky ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu neuvádí.
Z výše uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu