ECLI:CZ:US:2016:4.US.2114.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2114/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. M., t. č. ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 5556/2015-170, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 4. 2015, č. j. 15 Co 422/2014-98, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 6. 2014, č. j. 16 C 19/2014-53, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2014, č. j. 16 C 19/2014-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 16 C 19/2014- 53, zamítl žalobu stěžovatele o určení vlastnického práva k pozemkům a neplatnosti kupních smluv mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovanými (vedlejšími účastníky v řízení o této stížnosti). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že tam kde lze žalovat na určení vlastnického práva, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva týká, neboť takové posouzení představuje pouze předběžnou otázku. Stěžovatel v řízení neprokázal svůj vlastnický titul k pozemkům a neunesl tak důkazní břemeno, neboť soudu nepředložil žádnou listinu prokazující jeho tvrzené vlastnické právo k nemovitostem - naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že vlastníky pozemků jsou žalovaní.
Doplňujícím usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2014, č. j. 16 C 19/2014-73, bylo dodatečně rozhodnuto o nákladech řízení, o nichž nebylo rozhodnuto výše uvedeným rozsudkem.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zamítl návrh stěžovatele na přerušení řízení a výše uvedená rozhodnutí rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 15 Co 422/2014-98, potvrdil. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že neshledal žádné stěžovatelem vytýkané či jiné vady napadeného rozsudku, ztotožnil se se závěry, úvahami i odůvodněním soudu prvního stupně a zdůraznil, že učiněné závěry mají oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 5556/2015-170, dovolání stěžovatele odmítl, protože v dovolání nejsou vymezeny žádné zákonné předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. a v případě jedné z dovolacích námitek nelze vůbec dovodit naplnění některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 tohoto ústavního zákona. Zásah do uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu, nedostatečně jej v řízení poučily, hodnotily důkazy nezákonným způsobem a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
Ústavní soud nejprve ohledně náležitostí ústavní stížnosti konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá. Porušení zákonné normy obecnými soudy ještě samo o sobě neznamená zásah do ústavního práva stěžovatele.
Stěžovatelova úvaha o tom, že mu soudy neposkytly ochranu jeho vlastnického práva, je mylná, neboť měl dostatečnou možnost v řízení tvrdit a prokázat své vlastnictví k nárokovaným pozemkům, což se ovšem stěžovateli nepodařilo a soudy jeho žalobu zamítly; Ústavní soud v tomto ohledu nespatřuje žádné pochybení obecných soudů.
Stěžovatel dále tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces, a to hned z několika důvodů. Předně je přesvědčen, že mu soudy upřely poučení o povinnosti navrhnout další důkazy podle §118a odst. 3 o. s. ř. Samotné nepoučení účastníka řízení ještě ovšem nezakládá porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel měl navíc dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek již v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by uvedená námitka byla vznesena již v rámci odvolacího řízení, a není proto možné (v duchu principu subsidiarity) domáhat se nápravy až u Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 126/04).
V odůvodnění napadených rozhodnutí je přesvědčivě a srozumitelně vysvětleno, jaké úvahy vedly soudy k závěrům, které učinily. Soudy se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a z pohledu ústavního práva jim není v tomto ohledu co vytknout, což platí i ve vztahu k návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce. Není porušením ústavního práva, pokud soudy dospěly k závěru, že podmínky pro jeho ustanovení nebyly dány - v tomto případě jde pouze o jiný pohled stěžovatele na věc; proto nemohlo být porušeno ani ústavní právo stěžovatele na právní pomoc.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu