ECLI:CZ:US:2016:4.US.2116.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2116/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti Projekt Sever, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Panská 890/7, právně zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. května 2016 č. j. 1 KZN 284/2015-105, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, jímž mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že na základě podání stěžovatelky ze dne 19. listopadu 2014 vedla Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odbor korupce, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") prověřování pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit osoba nebo osoby jednající v postavení tzv. úřední osoby za subjekt Hlavní město Praha. Trestného činu se měly tyto osoby dopustit (stručně řečeno) tím, že v rámci výkonu své pravomoci a ve vzájemné součinnosti úmyslně zmařily podnikatelský záměr společnosti Projekt Sever s. r. o. spočívající ve výstavbě obytného souboru v katastru Městské části Praha - Benice a Městské části Praha - Uhříněves. K tomu mělo dojít především tím, že po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 6 Aos 2/2013-95, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2013 č. j. 9A 113/2012-163-177, učinily takové kroky, aby nebylo Zastupitelstvem Hlavního města Prahy postupováno podle §55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, přestože tak postupováno být mělo. Tím měly společnosti Projekt Sever s. r. o. způsobit škodu ve výši nejméně 2,5 miliardy Kč.
Usnesením policejního orgánu ze dne 30. března 2016 č. j. OKFK-969-121/TČ-2015-251002 byla uvedená trestní věc podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložena.
Proti usnesení o odložení věci podala stěžovatelka, jako poškozená, stížnost. O ní rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením ze dne 6. května 2016 č. j. 1 KZN 284/2015-105 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.
Proti zamítavému usnesení stěžovatelka podává ústavní stížnost. Orgány činné v trestním řízení podle ní porušily její základní práva tím, že podezření v předmětné trestní věci neprověřily dostatečně v souladu se zásadou vyhledávací a zásadou oficiality a nevzaly v potaz její důkazní návrhy. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá diskriminační postup orgánů činných v trestním řízení, přičemž poukazuje na odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 8/2014 v tzv. kauze Open card.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou naplněny všechny formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovým procesním prostředkem může být ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavních stížností osob, které namítají závadný postup orgánů činných v trestním řízení v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že se tyto osoby staly obětí trestného činu, zabýval ve svém nálezu ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (jehož znění, jakož i obsah dalších rozhodnutí Ústavního soudu, jsou veřejnosti dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). V něm konstatoval, že žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem, který musí být v takových případech vyčerpán před podáním ústavní stížnosti v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Přestože byla rozhodovací praxe Ústavního soudu v této otázce v minulosti nejednotná, shora citovaným nálezem Ústavní soud do budoucna jasně stanovil, že v případě nevyčerpání uvedeného procesního prostředku bude ústavní stížnost považována za nepřípustnou. Uvedený právní názor vyjádřený v citovaném nálezu je pro Ústavní soud závazný (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a Ústavní soud jej potvrdil i ve své následné rozhodovací činnosti (viz např. usnesení ze dne 21. října 2015 sp. zn. III. ÚS 1239/15, usnesení ze dne 1. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 254/16).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ve věci podala prostřednictvím Městského státního zastupitelství v Praze podnět k výkonu dohledu k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze; o jeho vyřízení však do doby podání ústavní stížnosti nebyla nijak zpravena. Ústavní soud proto dovodil, že stěžovatelka nenaplnila požadavky §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, jimiž by se mohla domoci svého práva. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu citovaného ustanovení totiž není naplněn již tím, že je řízení o těchto prostředcích zahájeno. O posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatele musí být příslušným orgánem rozhodnuto a ústavní stížnost musí proti tomuto rozhodnutí ve svém petitu směřovat. Jiný postup představuje riziko, že Ústavní soud do probíhajícího řízení zasáhne, což mu vzhledem k jeho postavení nepřísluší. Ústavní stížnost tedy lze projednat až poté, co bude skončeno řízení o žádosti o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství, přičemž do tohoto okamžiku je nutné ústavní stížnost považovat za nepřípustnou (obdobně viz usnesení ze dne 1. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 254/16). V projednávané věci stěžovatelka nedoložila, že by řízení o žádosti podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství bylo skončeno a petit odpovídajícím způsobem nerozšířila. Ústavnímu soudu proto nezbylo než tuto stížnost hodnotit jako nepřípustnou.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že i v případě, kdy by stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, byl by patrně Ústavní soud nucen odmítnout její stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud totiž ve své judikatuře setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Jakkoliv nelze pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, není právo poškozeného na trestněprávní ochranu, včetně práva na účinné vyšetřování, ústavními předpisy garantováno ve vztahu ke každému zásahu, jež je postihován trestním právem. Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných článkem 2, článkem 3 a článkem 4 Úmluvy (tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací) a výjimečně také u článku 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
Jelikož Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva poskytuje, byl nucen v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatelky odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj