ECLI:CZ:US:2016:4.US.2136.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2136/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti KŘEMÍLEK - s. r. o., se sídlem Plynárenská 671, Kolín, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 48 C 174/2005-426 ze dne 7. 4. 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 230/2014-433 ze dne 5. 6. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4286/2014-444 ze dne 21. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 48 C 174/2005-426 ze dne 7. 4. 2014 byla zamítnuta žádost stěžovatelky coby žalobkyně o osvobození od soudních poplatků za odvolání proti rozsudku téhož soudu č. j. 48 C 174/2005-407 ze dne 17. 12. 2013. Uvedeným rozsudkem (v pořadí druhým) byla zamítnuta žaloba stěžovatelky (procesní nástupkyně původního žalobce) proti žalovanému Kongresovému centru Praha, a. s., o zaplacení částky 8 162 233 Kč s příslušenstvím z titulu provedeného zhodnocení nebytových prostor ve vlastnictví žalovaného (pronajímatele).
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 69 Co 230/2014-433 ze dne 5. 6. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci poplatkové povinnosti potvrdil. Odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, nedovodil, že by stěžovatelka nárok uplatňovala bezúspěšně či svévolně. Ve shodě s ním naopak odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka v řízení neprokázala věrohodným způsobem své nepříznivé majetkové poměry. Její tvrzení, že je nově vzniklou společností a jejím jediným majetkem je v soudním řízení nárokovaná pohledávka, kterou koupila, přičemž jiný majetek nemá a je v účetní a daňové ztrátě za předchozí rok, důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků není. Odvolací soud v této souvislosti vyslovil názor, že stěžovatelka ve skutečnosti žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjí a je účelově založenou firmou bez jakéhokoli jiného majetku, která má sloužit jen k uplatnění několikrát překoupené pohledávky. Takovéto jednání považoval odvolací soud za spekulativní, nepožívající v souladu s ustanovením §2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), procesní ochrany.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 4286/2014-444 ze dne 21. 4. 2015 odmítl pro vady.
Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s postupem Nejvyššího soudu, jenž se věcně nezabýval jejím dovoláním, přestože, jak stěžovatelka tvrdila, dovolání "ve své podstatě veškeré náležitosti mělo, ač nebyly formálně 'srovnány'...". Stěžovatelka v něm jednak odkazovala na nesprávný výklad ustanovení §150 o. s. ř. (pozn.: stěžovatelka má zřejmě na mysli §138 o. s. ř.) zejména ze strany soudu druhého stupně, který podmínil přiznání osvobození od soudního poplatku okolnostmi, které z citovaného zákonného ustanovení nevyplývají. V dovolání se stěžovatelka současně ohradila proti tvrzení, že uplatňuje svá práva svévolně či bez naděje na úspěch. Vzhledem k tomu, že řízení proběhlo již ve třech instancích, přičemž soud prvního stupně nejprve žalobě v podstatné části vyhověl, je zřejmé, že se jednalo toliko o skutkově a právně složitou věc. Stěžovatelka dále brojila proti označení své činnosti za spekulativní. Sama skutečnost, že nebyla ve svém podnikání, spočívajícím v kupování a vymáhání pohledávek, úspěšná z hlediska tvorby zisku společnosti, nemohla podle stěžovatelky odůvodňovat závěr, že by její jednání bylo nemravné a že by si nezasloužilo ochranu. Dle přesvědčení stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu odporuje čl. 96 Ústavy, neboť vytváří skupiny procesně přijatelných účastníků řízení na straně jedné a procesně nepřijatelných na straně druhé.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Podobná situace v projednávaném případě ovšem nenastala. Z napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhy i námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry náležitě odůvodnily. V jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý a daným okolnostem přiměřený.
K pokračující polemice stěžovatelky dlužno podotknout, že právo na spravedlivý proces tak, jak jej zakotvila Listina a jak jej stvrzuje i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze vykládat způsobem, že se jedná o nárok na to, aby instituty, které objektivní procesní právo účastníkům řízení nabízí, byly využity za všech okolností dle výslovného přání jednotlivých procesních subjektů.
Neobstojí ani námitky stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., jako je tomu i v posuzované věci, je dovolatel povinen vymezit, která z tam uvedených hledisek považuje za splněná. Dovolání stěžovatelky však tuto základní náležitost postrádalo, a proto bylo odmítnuto. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je přitom patrné, že se dovoláním stěžovatelky zabýval řádně, načež své závěry adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu vztahující se k dané problematice.
Vzhledem tedy k tomu, že Ústavním soudem nebylo zjištěno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu