ECLI:CZ:US:2016:4.US.2144.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2144/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti P. V., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2016 sp. zn. 61 To 32/2016 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. listopadu 2015 sp. zn. 52 T 122/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 30. června 2016 podání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z článku 36, 37, 38, a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. listopadu 2015 sp. zn. 52 T 122/2015 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 trestního zákoníku, a to formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2016 sp. zn. 61 To 32/2016 bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Proti uvedeným rozhodnutím trestních soudů podal stěžovatel ústavní stížnost. Podle odůvodnění ústavní stížnosti má stěžovatel za to, že v případě řízení před soudy prvního i druhého stupně došlo k přidělení jeho věci jinému, než zákonnému soudci. Soudy podle něj navíc nepostupovaly řádně v procesu hodnocení důkazů a dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině.
Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumal, zda jsou naplněny všechny formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť nebyly splněny podmínky pro přípustnost ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jelikož stěžovatel ve svém návrhu brojí proti odsuzujícímu rozsudku prvostupňového soudu a zamítavému rozhodnutí soudu odvolacího v trestní věci, v jejímž rámci byl stíhán jako obviněný, je nepochybné, že dalším jemu dostupným prostředkem k ochraně jeho práv v rámci obecného soudnictví je dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky ve smyslu §265a a násl. trestního řádu. Tento mimořádný opravný prostředek byl stěžovatel povinen využít a vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu před podáním ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil z veřejně dostupného elektronického systému infoSoud na portálu www.justice.cz, stěžovatel podal dne 1. července 2016 dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Z výše uvedeného je patrno, že za současné procesní situace není Ústavní soud oprávněn o návrhu stěžovatele rozhodnout, aniž by se dostal do rozporu se shora formulovanou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti. Cesta k zásahu Ústavního soudu by se stěžovateli otevřela až po faktickém skončení trestního řízení (rozhodnutím o dovolání), ve chvíli, kdy již nebude mít k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj