ECLI:CZ:US:2016:4.US.2182.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2182/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Prabos plus a. s. se sídlem ve Slavičíně, Komenského 9, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 5013/2015-93, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, č. j. 7 Co 15/2015-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 7 Co 15/2015-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V., výrok IV. téhož rozsudku zrušil a uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl rozsudek pro uznání podle §153a o. s. ř. Soud v řízení shledal, že byly splněny všechny předpoklady pro jeho vydání, neboť stěžovatelka se nevyjádřila na výzvu zaslanou jí soudem podle §114b odst. 1 o. s. ř. a o následcích byla řádně poučena podle §114b odst. 5 o. s. ř. Stěžovatelka nesplnila svoji povinnost vyjádřit se ve věci a způsobila svým procesním postupem fikci uznání nároku, takže soudu prvního stupně nezbylo, než rozhodnout rozsudkem pro uznání. Odvolací soud neshledal v řízení namítanou překážku věci zahájené podle §83 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 5013/2015-93, dovolání odmítl a uložil stěžovatelce nahradit náklady dovolacího řízení s odůvodněním, že nebyl naplněn žádný z případů jeho přípustnosti a důvodnosti podle §237 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy postupovaly v řízení i přes existenci překážky věci zahájené (litispendence), která je neodstranitelná a řízení tak mělo být zastaveno.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá. Porušení zákonné normy obecnými soudy ještě samo o sobě neznamená zásah do ústavního práva.
Stěžovatelka se dostala do nepříznivé procesní situace v důsledku své neodpovědné procesní strategie - prohrála spor u Krajského soudu v Brně, neboť se nevyjádřila ve stanovené lhůtě k žalobě podle §114b odst. 5 o. s. ř., a proto byl následně vydán rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Tyto skutečnosti nejsou a nemohou být porušením žádného ústavního práva stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně totiž jednoznačně vyplývá, že soud dal stěžovatelce možnost v plném rozsahu procesní práva uplatnit, a to v písemném vyjádření k žalobě. Stěžovatelka však tuto možnost nevyužila, ve sporu byla neúspěšná a nyní se pokouší zvrátit svoji prohru, kterou zapříčinila svojí nečinností.
Také otázkou existence překážky věci zahájené se v řízení obecné soudy dostatečně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru, že podmínky litispendence nebyly dány, jelikož řízení u Městského soudu v Praze se týkalo jiného předmětu. Obecné soudy tak ohledně uvedené námitky postupovaly správně, své úvahy důsledně odůvodnily a nelze jim z pohledu ústavního práva nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu