ECLI:CZ:US:2016:4.US.2213.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2213/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kaliny, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem V Teničkách 614, Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 63/2013-30 ze dne 29. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý a předvídatelný proces, jakož i zásada rovnosti v právech a zákaz libovůle v rozhodování.
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Uherském Hradišti (ke dni 31. 12. 2012 zrušen zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, jeho působnost přešla na Finanční úřad pro Zlínský kraj - územní pracoviště v Uherském Hradišti, které má v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejšího účastníka řízení; dále v textu jen "finanční úřad" či "správce daně") rozhodnutím č. j. 108691/10/336911705263 ze dne 28. 6. 2010 dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 226 898 Kč a penále ve výši 1 344 Kč. V návaznosti na to pak finanční úřad platebním výměrem č. j. 173391/10/336911705263 ze dne 8. 12. 2010 předepsal stěžovateli úrok z prodlení ve výši 135 520 Kč.
Stěžovatel dne 20. 12. 2010 požádal o prominutí příslušenství daně (úroku z prodlení) dle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, nicméně finanční úřad rozhodnutím č. j. 143154/11/336911705263 ze dne 17. 6. 2011 jeho žádost zamítl. Správní žaloba, kterou stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, byla rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 30 Af 132/2011-36 ze dne 30. 7. 2013 rovněž zamítnuta. Stejným způsobem, tedy zamítavě, rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 8 Afs 63/2013-30 ze dne 29. 4. 2014 o kasační stížnosti stěžovatele směřující proti rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel napadl posledně uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že správce daně ani obecné soudy dostatečně nezohlednily všechny okolnosti případu a nezabývaly se otázkou, zda povinnost hradit příslušenství daně není nepřiměřeně tvrdá a nespravedlivá. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že předmětem dodatečně vyměřené daně byl příjem z prodeje pozemků, které patřily jeho rodině několik desetiletí. Tyto pozemky vlastnila nejprve jeho matka, která je posléze s ohledem na svůj věk a zdravotní stav darovala svým synům. Stěžovatel pozemky prodal a část výtěžku předal matce. Při realizaci transakce byl stěžovatel notářem i advokátní kanceláří ubezpečen, že prodej nepodléhá dani z příjmů. Jak ovšem následně zjistil, řečené by platilo pouze za předpokladu, pokud by pozemky prodávala přímo jeho matka. Stěžovatel nevěděl, že na situaci, kdy před prodejem majetku dojde k převodu vlastnictví z matky na syna, ustanovení §4 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDP"), nepamatuje. Kromě toho mělo být dle stěžovatele přihlédnuto k tomu, že jej správce daně vyzval k podání dodatečného daňového přiznání až těsně před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, přestože měl, s ohledem na podané přiznání k dani z převodu nemovitostí, od počátku k dispozici veškeré dokumenty. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou z důvodu nevypořádání výše uvedených argumentů nepřezkoumatelná. Dle názoru stěžovatele se nelze spokojit s odkazem na pokyn Ministerstva financí D-330, jak to nesprávně učinil finanční úřad, neboť citovaný pokyn není obecně závazným předpisem, který by orgány veřejné moci zbavoval povinnosti reagovat na veškeré zjištěné skutečnosti a vyložit, proč je neshledaly relevantními. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že příslušenství daně nebylo možno prominout, pokud mu nebylo povoleno posečkání s úhradou dodatečně doměřené daně. Stěžovatel podotkl, že nebyl schopen ovlivnit, kdy bude o jeho žádosti o posečkání rozhodnuto; výklad provedený obecnými soudy zakládá možnost libovůle na straně správního orgánu, který může účelově oddalovat rozhodnutí o žádosti o posečkání, případně vydá rozhodnutí negativní, proti němuž bude třeba se odvolat, čímž znemožní prominutí uložené sankce. Nedefinuje-li zákon č. 337/1992 Sb., ani pokyn D-330 postup v situaci, kdy je sice žádáno o posečkání s úhradou daně, nicméně výsledek není v době rozhodování o prominutí příslušenství daně znám, pak by se dle stěžovatele měl uplatnit vůči daňovému subjektu ústavní princip "v pochybnostech ve prospěch". Stěžovatel dále podrobil kritice postup Nejvyššího správního soudu, jež mu v rámci řízení o kasační stížnosti nezprostředkoval repliku žalovaného. Stěžovatel dovozoval, že tím došlo k porušení zásady "rovnosti zbraní" účastníků řízení, neboť mu bylo znemožněno, aby vyvrátil nepravdivé argumenty protistrany, a to zejména tvrzení, že nespolupracoval se správcem daně a že mu nebylo povoleno posečkání s placením daně. Stěžovatel současně vytkl Nejvyššímu správnímu soudu, že jeho rozsudek je založen na nesprávných závěrech a nevypořádává se s kasačními námitkami. Konkrétně poukázal na bod 38 rozsudku, obsahující nepravdivou informaci, podle níž stěžovatel tvrdil, že byl k podání dodatečného daňového přiznání vyzván již v roce 2007. Stěžovatel zdůraznil, že v kasační stížnosti nic takového neuváděl a naopak v ní argumentoval tím, že správce daně s výzvou účelově vyčkával až do konce prekluzivní lhůty, tzn. do roku 2010, aby dosáhl navýšení úroků z prodlení. Závěrem stěžovatel zopakoval, že se v jeho případě nejednalo o vědomou daňovou nekázeň a že uložená sankce je vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená.
Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení. Nejvyšší správní soud úvodem svého podání odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i na odůvodnění rozsudku krajského soudu, z nichž je dle jeho názoru zřejmé, že se oba soudy stěžovatelem uplatněnými námitkami zabývaly, a to způsobem, který odpovídal vznesené argumentaci. Nejvyšší správní soud považoval v projednávané věci za nesporné, že stěžovateli ve vztahu k prodeji předmětných nemovitostí svědčila povinnost přiznat a zaplatit daň z příjmů; stěžovatel tento příjem přiznal až na základě výzvy správce daně, přičemž daň v zákonem stanovené lhůtě neuhradil. Stěžovatel v žádosti o prominutí příslušenství daně tvrdil toliko, že doměřená daň je značně vysoká a požadavek na úhradu jak této částky, tak úroků z prodlení, je spojen s vážnou osobní újmou i újmou na jeho podnikatelské činnosti, protože se mu nebude dostávat prostředků na provoz živnosti a na obživu. Stejným způsobem byla odůvodněna i žádost o posečkání s úhradou daně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svá tvrzení nedoložil a jiné důvody neuvedl, finanční úřad vyvrátil jeho tvrzení poukazem na údaje uvedené v daňových přiznáních za rok 2009 a 2010, z nichž nevyplývala platební neschopnost stěžovatele ani ohrožení jeho podnikatelské činnosti. Proti tomuto závěru finančního úřadu stěžovatel v průběhu řízení před soudy námitky nevznesl. Pokud správce daně nad rámec této své argumentace odkázal rovněž na pokyn D-330 s tím, že nebyla uhrazena daň, ke které se příslušenství váže, což vylučuje možnost prominutí příslušenství daně, nelze takový postup označit za libovůli. Nejvyšší správní soud upozornil, že stěžovatel měl až do doby vydání rozhodnutí finančního úřadu o prominutí příslušenství daně možnost daň alespoň částečně zaplatit a ve zbytku požádat o posečkání s úhradou daně či o povolení splátek, čímž by pozitivně ovlivnil výsledek řízení o žádosti. Není tedy pravdou, že by stěžovatel byl dotčen na svých právech tím, že mu bylo povoleno uhrazení daně ve splátkách až poté, co bylo rozhodnuto o žádosti o prominutí příslušenství daně. Ve vztahu k námitce, že stěžovateli nebylo doručeno vyjádření finančního úřadu ke kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud připomněl, že zákon mu takovou povinnost paušálně neukládá, a zdůraznil, že stěžovatel uvedl v kasační stížnosti tytéž argumenty, k nimž se finanční úřad vyjadřoval již v řízení před krajským soudem; nadto veškeré skutečnosti relevantní pro posouzení věci vyplývaly ze spisu. K námitce stěžovatele, že nemohl reagovat na tvrzení finančního úřadu ohledně nedostatku součinnosti, resp. ohledně toho, že mu v rozhodné době nebylo povoleno posečkání s úhradou daně, Nejvyšší správní soud poznamenal, že na rozhodnutí o kasační stížnosti to nemohlo mít žádný vliv. Součinnost se správcem daně by byla zohledněna teprve v případě, pokud by stěžovatel splnil podmínky pro prominutí příslušenství daně dle pokynu D-330, což se nestalo. Skutečnost, že posečkání s úhradou daně bylo stěžovateli povoleno až na základě jeho dalších žádostí z let 2012 a 2013, rozhodnutí o žádosti o prominutí příslušenství daně zpětně ovlivnit nemohla. Výhrada stěžovatele vůči bodu 38 rozsudku byla dle Nejvyššího správního soudu opodstatněná, nicméně tento odstavec byl do odůvodnění zahrnut nad rámec rozhodovacích důvodů obsažených v bodech 36 a 37 rozsudku. Tvrzení stěžovatele, že správce daně s výzvou účelově vyčkával až na konec prekluzivní lhůty, nebylo pro rozhodnutí ve věci navíc podstatné. Nejvyšší správní soud uzavřel, že u napadeného rozhodnutí neshledal známky porušení ústavnosti, proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta.
Stěžovatel reagoval na vyjádření Nejvyššího správního soudu replikou, v níž podrobně zrekapituloval jednotlivé body své stížnostní argumentace, na níž i nadále v plném rozsahu setrval. Nad rámec svého původního podání stěžovatel doplnil, že se jednalo o jeho první a jediný daňový prohřešek a že tento byl způsoben neznalostí právních předpisů. Stěžovatel zdůraznil, že jeho cílem nebylo vyhnout se placení daně, nýbrž ochránit rodinný majetek. Matka stěžovatele byla totiž vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu snadno ovlivnitelná, což mohlo být zneužito developery. Stěžovatel odkázal na bod B 15 pokynu D-330, který jako jeden z důvodů prominutí sankce uvádí změnu daňové povinnosti v důsledku prodeje věcí nedodržením časového testu dle ustanovení §4 ZDP, a vyslovil názor, že tento bod dopadá i na jeho případ. Dále se stěžovatel vymezil proti způsobu, jímž Nejvyšší správní soud reagoval na výtku vážící se k bodu 38 rozsudku. Nejvyšší správní soud podle něj nevysvětlil, proč není pro rozhodnutí ve věci podstatné, že správce daně postupoval účelově s cílem vyměřit co nejvyšší sankci. Dle přesvědčení stěžovatele byla přitom na místě aplikace principu obsaženého v bodu B 13 pokynu D-330, v souladu s nímž se při vyměření výše penále přihlíží k tomu, s jakým časovým odstupem byla zahájena daňová kontrola.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavnímu soudu přísluší posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Pochybení daného charakteru, které by odůvodnilo jeho zásah, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Jak bylo ověřeno, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku řádně vysvětlil důvody, proč shledává rozhodnutí krajského soudu, potažmo postup správce daně, zákonným. Z tohoto hlediska jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněno, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Z mezí ústavnosti podle náhledu Ústavního soudu nevybočují ani právní závěry kasačního soudu, jež byly přijaty na podkladě výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků provedeného ústavně konformním způsobem.
Co se týče jednotlivě uplatněných námitek, dlužno podotknout, že navrhovatel v ústavní stížnosti přednesl v zásadě totožnou argumentaci, s níž vystupoval v předchozím řízení, jmenovitě i v řízení o kasační stížnosti, se kterou se již podrobně vypořádal Nejvyšší správní soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat dříve vyřčené, na odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu, s nímž se v plném rozsahu ztotožnil, pro stručnost odkazuje.
Pouze nad rámec Ústavní soud pokládá za vhodné doplnit, že není možné se dovolávat neústavnosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí příslušenství daně s poukazem na to, že stěžovatel si nebyl vědom důsledků uzavírané kupní smlouvy (pokud jde o daňovou povinnost). Jakkoli by se mohla argumentace stěžovatele jevit logickou, je především na vůli zákonodárce, které příjmy od daně osvobodí a které nikoli. Ústavní soud svojí judikaturou tuto vůli nahrazovat nemůže, stejně tak nelze přistoupit na rozšiřující interpretaci některých pojmů, jejichž výklad spadá v zásadě do pravomoci soudů obecných. Způsob, jaký stěžovatel zvolil při prodeji předmětných nemovitostí, byl plně v jeho dispozici, a musí tedy nést daňové důsledky, které jsou s ním spojeny.
Stran nepřesnosti Nejvyššího správního soudu, které se dopustil v bodě 38 rozsudku při vypořádání námitky stěžovatele vůči správci daně a jeho pasivitě, Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o pochybení, které by mělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí. V řízení totiž nevyšlo najevo nic, z čeho by se dalo usuzovat, že finanční úřad při doměření daně postupoval záměrně, s cílem stěžovatele poškodit. Lze tak přisvědčit vyjádření Nejvyššího správního soudu, že pro posouzení žádosti o prominutí příslušenství daně tato skutečnost nebyla relevantní.
Z hlediska procesního je ovšem Nejvyššímu správnímu soudu nutno vytknout, že stěžovateli nezaslal k replice vyjádření finančního úřadu ke kasační stížnosti, neboť takový postup je v rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že "... pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit ..." [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, č. stížnosti 17273/03 (odstavec 36) nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, č. stížnosti 35376/97 (odstavec 40)]. Na druhou stranu Ústavní soud nepřehlédl, že vyjádření finančního úřadu ke kasační stížnosti neobsahovalo žádná nová tvrzení či skutečnosti, k nimž by stěžovatel neměl možnost zaujmout stanovisko v předchozím průběhu řízení a které by se mohly nějak promítnout do jeho výsledku. Ústavní soud nepovažuje proto v tomto případě popsanou nečinnost Nejvyššího správního soudu za okolnost, která by byla způsobilá posunout věc do ústavní roviny.
Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v posuzované věci neshledal existenci neoprávněného zásahu do práva na spravedlivý proces ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných správních orgánů a soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu