ECLI:CZ:US:2016:4.US.2221.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2221/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem Lípová 1581/7, Jablonec nad Nisou, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č.j. 13 Co 414/2014-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 7. 2014, č.j. P 409/2008-148, bylo ve výroku I. rozhodnuto, že rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2009, č.j. P 409/2008-24, ve kterém byla stěžovateli stanovena vyživovací povinnost pro nezletilou (narozenou v roce 1999) v částce 5.500,-Kč měsíčně, se mění tak, že toto výživné se snižuje na částku 3.000,-Kč měsíčně (s účinností od 1. 8. 2013 do 30. 6. 2014) a upravuje na částku 2.200,-Kč měsíčně (s účinností od 1. 7. 2014). Návrh matky ze dne 16. 4. 2014 na zvýšení výživného pro nezletilou na částku 12.000,-Kč měsíčně byl zamítnut (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č.j. 13 Co 414/2014-294, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změněn tak, že výživné určené stěžovateli pro nezletilou naposledy rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2009, č.j. P 409/2008-24, v částce 5.500,-Kč měsíčně, se počínaje dnem 16. 4. 2011 zvyšuje na částku 7.500,-Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 4. 2013 na částku 6.000,-Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 7. 2015 na částku 9.000,-Kč měsíčně (výrok I.). Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 16. 4. 2011 do 30. 4. 2016 (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
II.
Dle přesvědčení stěžovatele došlo rozhodnutím odvolacího soudu k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud podle stěžovatele věc nesprávně právně hodnotil a provedl extrémně nesprávná skutková zjištění o jeho majetkových poměrech a dalších příjmech z ubytování, a to pouze na základě svých domněnek, která nevyplývají z provedených důkazů, v důsledku čehož pak i chybně rozhodl.
Stěžovatel brojí proti závěrům o potencionalitě jeho příjmu, namítá, že ze svých současných příjmů není schopen hradit výživné stanovené odvolacím soudem a domnívá se také, že soud vůbec nezohlednil skutečnost, že takto stanovené výživné je podstatně vyšší, než jsou nezbytné náklady na výchovu a výživu nezletilé. V této souvislosti upozorňuje, že s ohledem na výši svých současných příjmů nemá vyšší životní úroveň než nezletilá a neexistuje tak důvod k vyrovnání životní úrovně.
K ústavní stížnosti stěžovatel připojil také návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, když má za to, že výkon napadeného rozhodnutí by pro něj znamenal daleko větší újmu než pro nezletilou.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo přitom již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Stěžovatel se přitom domáhá právě takového přehodnocení závěrů odvolacího soudu, přičemž jeho argumentace se odehrává v rovině podústavního práva a nedosahuje ústavněprávní dimenze. Skutečnost, že odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k rozhodnutí, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá, když odlišný názor stěžovatele na posouzení jeho věci nezpůsobuje porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena. Přesvědčení stěžovatele o pochybeních odvolacího soudu Ústavní soud nesdílí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je tak třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Stěžovatel podal dne 27. 2. 2014 k Okresnímu soudu Brno-venkov návrh na úpravu výživného pro nezletilou s odůvodněním, že u něj došlo ke změně poměrů, neboť ztratil zaměstnání. Tomuto návrhu Okresní soud Brno-venkov vyhověl, když rozsudkem ze dne 15. 7. 2014, č.j. P 409/2008-148, bylo výživné stěžovateli sníženo a zároveň byl zamítnut návrh matky na zvýšení výživného.
Při jednání odvolacího soudu matka korigovala svou představu o výši výživného pro nezletilou na 6.000,-Kč. Opatrovník výživné požadované matkou shledal nepřiměřeně nízkým a navrhl, aby stěžovateli bylo počínaje dnem 1. 7. 2015 výživné pro nezletilou zvýšeno na 12.000,-Kč měsíčně, když podle názoru opatrovníka nemůže jít počínání otce zjištěné provedeným dokazováním na újmu plnění jeho vyživovací povinnosti k dceři. Stěžovatel navrhl, aby výživné pro nezletilou bylo určeno částkou 2.200,-Kč měsíčně.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č.j. 13 Co 414/2014-294, vyplývá, že otec byl původně zaměstnán u společnosti Penny Market s.r.o., kde dosahoval nejprve čistého průměrného měsíčního příjmu ve výši 65.175,-Kč. V době trvání tohoto zaměstnaneckého poměru se matka domáhala zvýšení výživného pro nezletilou, kterému Okresní soud Brno-venkov vyhověl, když vycházeje z později zjištěného příjmu stěžovatele u téhož zaměstnavatele ve výši přibližně 100.000,-Kč měsíčně zvýšil rozsudkem ze dne 8. 7. 2010 výživné pro nezletilou na 12.000,-Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal a vzhledem k tomu, že koncem října roku 2010 skončil pracovní poměr stěžovatele výpovědí ze strany zaměstnavatele, uzavřela matka se stěžovatelem dohodu, kterou se zavázal přispívat na výživu nezletilé 6.000,-Kč měsíčně, a vzala zpět návrh na zvýšení výživného, o němž bylo nepravomocně rozhodnuto.
Krátce poté stěžovatel získal zaměstnání u společnosti Tesco Stores, a.s., kde v roce 2011, v roce 2012 a v první polovině roku 2013 dosahoval čistého průměrného měsíčního příjmu ve výši přibližně 62.000,-Kč. Dne 24. 7. 2013 dal zaměstnavatel stěžovateli pro závažné porušení pracovních povinností výpověď. Během doby, kdy byl stěžovatel evidován jako uchazeč o zaměstnání, mu byla vyplácena podpora v nezaměstnanosti ve výši 14.281,-Kč měsíčně a stěžovatel pracoval v tzv. nekolidujícím zaměstnání s měsíčním hrubým příjmem 4.500,-Kč u společnosti Bruco spol. s.r.o., kam po ukončení evidence nastoupil do pracovního poměru s dvacetihodinovým pracovním úvazkem, v němž dosahuje hrubého měsíčního příjmu 12.500,-Kč.
K majetkovým poměrům stěžovatele odvolací soud dále zjistil, že v roce 2012 nabyl vlastnictví k v rozsudku blíže specifikovaným nemovitostem. Předmětná stavba přitom svou kapacitou a povahou výrazně převyšuje bytovou potřebu stěžovatele a jeho rodiny, která ji užívá k bydlení pouze zčásti. V nemovitosti stěžovatel celoročně nabízí ubytování v apartmánech s vlastním sociálním zařízením, s maximální kapacitou dvaceti tří lůžek. K apartmánům přitom patří také společenská místnost s krbem a barem, vybavená kuchyň, sauna a parkování. Inzerovaná cena za užívání celého objektu se pohybuje mezi 21.000,-Kč a 25.000,-Kč za týden. Tomu, že objekt sloužil a slouží pro poskytování rekreace, svědčí i sdělení příslušného stavebního úřadu, který potvrdil, že vlastník objektu se v poslední době informoval na možnosti plánovaného rozvoje a úprav předmětného objektu. Stěžovatel je také vlastníkem a provozovatelem automobilu Jeep Grand Cherokee a motocyklu třídy choper Honda VTX, objem 1800 ccm.
V souvislosti s požadavkem stěžovatele na snížení výživného odvolací soud upozornil, že stěžovatel se vlastním zaviněním zbavil příjmu, z něhož mohl plnit svou vyživovací povinnost v rozsahu odpovídajícím narůstajícím potřebám nezletilé. Toho mohl nadále dosahovat, nebýt hrubého porušování pracovní kázně, které vedlo k ukončení pracovního poměru výpovědí danou mu zaměstnavatelem. Dále odvolací soud nepovažoval za věrohodné tvrzení stěžovatele o dlouhodobě nepříznivých finančních poměrech, když především nemohl přehlédnout výše naznačené celkové majetkové poměry stěžovatele. O míře využívání objektu pro ubytování hostů svědčí množství spotřebované elektrické energie a uhlí, která značně převyšuje potřeby běžné tříčlenné rodiny, což vedlo odvolací soud k přesvědčení, že stěžovatel dosahoval z pronájmu ubytovacích kapacit výrazně vyšších než tvrzených příjmů. V této souvislosti odvolací soud upozornil, že užívá-li otec z pohledu nákladů na provoz vysoce náročnou nemovitost přesahující jeho finanční možnosti (které přitom sám deklaruje jako nízké), poskytuje-li v tomto objektu svým známým bezplatné ubytování (což sám připustil) a je-li také vlastníkem velkoobjemového vozidla a motocyklu třídy choper Honda, nemohou jít tyto skutečnosti k tíži uspokojování potřeb nezletilé, ke které má vyživovací povinnost, která má přednost před plněním jiných finančních závazků.
V.
Z právě naznačené stručné rekapitulace rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces nelze přisvědčit. Krajský soud v Brně se věcí řádně zabýval, znovu vyslechl stěžovatele, jakož i matku nezletilé, zohlednil již provedené dokazování a to také dále obsáhle doplnil (viz s. 3-4 rozsudku odvolacího soudu). Při svých úvahách vzal v potaz nejen majetkové poměry stěžovatele, ale také jeho současné partnerky, stejně jako i matky nezletilé. Taktéž věnoval pozornost dalším vyživovacím povinnostem stěžovatele, jakož všem změnám, ke kterým v tomto směru v předmětné době došlo, a aktuálním potřebám nezletilé.
Odvolací soud vycházel ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení, přičemž pozornost věnoval právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci byly relevantní. Vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci a taktéž příslušné právní normy interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Své závěry patřičně zdůvodnil, když rozvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a adekvátně vyložil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil (podrobně viz s. 7-9 rozsudku odvolacího soudu).
Dle přesvědčení Ústavního soudu přitom nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za jakkoliv excesivní a Ústavnímu soudu proto nepřísluší jeho úvahy jakkoli zpochybňovat či přehodnocovat.
Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu