ECLI:CZ:US:2016:4.US.2278.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2278/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Ladou Štarhovou, advokátkou se sídlem v Brně, Řípská 18a, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, č. j. 6 Tdo 497/2016-21, Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 5 To 433/2015-155, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. září 2015, č. j. 10 T 118/2015-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a v odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu osmnácti měsíců; dále mu byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl, následné dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nebyl přistižen při řízení vozidla, ale ve stojícím vozidle, na místě řidiče, v době, kdy očekával návrat svědka s nářadím určeným k opravě; konstatuje, že si byl vědom faktu, že požil alkohol, a proto chtěl svědkem nechat odvézt automobil. Za nepodstatný považuje stěžovatel rozpor mezi časem, kdy k popsanému jednání došlo, a časem, který uvedl svědek, neboť právě té noci došlo ke změně času na letní, a je otázka, zda stěžovatelem probuzený svědek měl nastaveny hodiny správně. Dále namítl, že sice souhlasil přečtením výpovědi svědka před soudem prvního stupně, avšak poté, co svědectví bylo soudem označeno jako nepravdivé, domáhal se u odvolacího soudu provedení výslechu - tím, že k němu nedošlo, byla porušena jeho práva. Neprovedení navržených důkazů je neslučitelné s právem na spravedlivý proces, je tím porušena rovnost stran - jde o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury jak Ústavního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva, na kterou v ústavní stížnosti stěžovatel odkázal (např. IV. ÚS 137/05, II. ÚS 01975/08, sp. zn. I. ÚS 854/09, či Dombo Beheer B. V. v Nizozemí). Tvrzenou nevěrohodností svědectví, respektive přestupku křivého svědectví, se zabýval správní orgán v přestupkovém řízení, v němž vyloučil podezření ze spáchání. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 118/2015, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. To však v projednávaném případě neshledal.
Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatel opakovaně, naposledy v ústavní stížnosti, předestřel alternativní popis události, kterou orgány činné v trestním řízení posoudily jako trestný čin, jeho verze však v provedeném dokazování nenašla oporu. Stěžovatel má za to, že bylo zasaženo do jeho zaručených práv tím, že jeho verze byla odmítnuta. Jak je však z napadených rozhodnutí zřejmé, soudy se věcí zabývaly a nevyhodnotily ji vzhledem k dalším důkazům jako věrohodnou. Postup soudů byl přitom v souladu jak s právní úpravou trestního řízení, tak i s příslušnou judikaturou; prostý nesouhlas ani tvrzení opomenutého důkazu není bez dalšího způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu