ECLI:CZ:US:2016:4.US.2361.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2361/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Katze, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015 č. j. 26 Cdo 700/2015-176, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Co 309/2014-126 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2014 č. j. 66 Nc 3524/2009-83, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11, čl. 12, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž požádal, aby byl vzhledem naléhavosti věci zvolen postup podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele jako věcně správné potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2014 č. j. 66 Nc 3524/2009-83, pokud jde o zamítnutí návrhu povinného na částečné zastavení exekuce (výrok I) a zamítnutí návrhu na částečný odklad exekuce (výrok II). Uvedená exekuce byla nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2009 č. j. 66 Nc 3524/2009-5, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 č. j. 30 Co 229/2010-32 a byla vedena prodejem nemovitých věcí povinného, dle exekučního příkazu vydaného dne 27. 10. 2009 soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 085 EX 3091/09-8.
3. Ani odvolací soud se neztotožnil s tvrzením povinného (nyní stěžovatel), že existoval důvod na částečné zastavení exekuce, jenž měl spočívat jednak ve vadách doručování exekučního titulu, a též v nevhodnosti způsobu provádění exekuce, který měl být vzhledem k nepoměru výše vymáhané pohledávky a ceny nemovitosti nepřiměřený. Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou doručení exekučního titulu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 1. 2009 č. j. 47 C 164/2004-169, přičemž dal zapravdu soudu prvního stupně v tom, že touto otázkou, se již zabýval odvolací soud v rámci přezkumu usnesení o nařízení exekuce. Tento soud učinil v usnesení ze dne 21. 7. 2010 č. j. 30 Co 229/2010-32 závěr, že rozsudek byl stěžovateli doručován do vlastních rukou prostřednictvím soudního doručovatele, a protože si jej stěžovatel osobně nepřevzal, byla zásilka vrácena zpět s poznámkou, že byla dne 20. 2. 2009 uložena a že byla v místě doručení zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Lhůta k podání odvolání proti tomuto rozsudku skončila dne 17. 3. 2009. Odvolání podané stěžovatelem dne 4. 1. 2010 bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2010 č. j. 47 C 164/2004-192 odmítnuto jako opožděné, stejný osud pak postihl i odvolání proti tomuto usnesení podané dne 13. 4. 2010, jenž bylo odmítnuto usnesením téhož soudu ze dne 24. 5. 2010 č. j. 47 C 164/2004-209. Tato odvolání tudíž na vykonatelnosti či právní moci rozsudku, které nastaly ke dni 18. 3. 2009, nic nezměnila. Ve všech případech bylo stěžovateli doručováno náhradním způsobem, neboť nebyl zastižen v místě svého bydliště, přičemž součástí spisu jsou i originály či kopie příslušných doručenek a dalších materiálů ze spisu sp. zn. 47 C 164/2004.
4. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil rovněž v tom, že s ohledem na celkovou míru stěžovatelem neplněných zákonných vyživovacích povinností a celkovou výši pohledávek vymáhaných u totožného exekutora (která v té době dosahovala částky vyšší než 2 000 000 Kč a stále narůstala), nebylo možné považovat prodej jeho nemovitých věcí (za cenu odpovídající nejnižšímu podání, tj. 6 040 000 Kč) za nepřiměřený způsob provádění exekuce. Vzal přitom v úvahu vyjádření soudního exekutora i samotného stěžovatele, z nichž vyplynulo, že jiný způsob exekuce jeho situace neumožňovala, ale také skutečnost, že se jedná o pohledávky na výživném, které stěžovatel neplní od 1. 1. 2002 nadále. Návrh na částečné zastavení exekuce tak odvolací soud vyhodnotil jako účelové podání s cílem oddálit splnění zákonných vyživovacích povinností.
5. Odvolací soud rovněž souhlasil s tím, že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro odklad exekuce ve smyslu §266 odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo možné dovozovat, že by se stěžovatel ocitl bez své viny přechodně v takovém postavení, že by neprodlené provedení exekuce mohlo mít pro něho zvláště nepříznivé následky.
6. Stěžovatel napadl výrok I usnesení odvolacího soudu dovoláním, které bylo dovolacím soudem odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť nebylo shledáno přípustným podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen odvolání a dovolání, ale i obou jeho návrhů, tj. na částečný odklad exekuce i na částečné zastavení exekuce. Obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů ohledně zamítnutí jeho návrhu na částečné zastavení exekuce, přičemž zde odkazuje i na závěry judikatury Ústavního soudu, konkrétně obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 535/05; sp. zn. II. ÚS 1371/08; sp. zn. I. ÚS 1357/10; sp. zn. III. ÚS 281/12 či sp. zn. II. ÚS 803/13, z nichž také cituje. Má za to, že nařízení exekuce prodejem nemovitosti je vzhledem k okolnostem případu nepřiměřené.
8. Dále je přesvědčen, že exekuční titul, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 1. 2009 č. j. 47 C 164/2004-169, doposud nenabyl právní moci ani vykonatelnosti, neboť mu nebyl řádně doručen. Stěžovatel údajně nikdy neobdržel výzvu k převzetí soudní zásilky obsahující exekuční titul, ani mu tato zásilka po uplynutí lhůty k vyzvednutí nebyla vhozena do schránky, resp. k jejímu vhození do schránky došlo až s odstupem cca deseti měsíců. Rovněž je dle jeho názoru sporné, zda soudní doručovatel vůbec učinil pokus o doručení. Za vadný považuje i postup soudu, kdy tento doručoval zásilku prostřednictvím soudního doručovatele, přičemž toto srovnává se situací, kdy je soudem ustanoven opatrovník z řad zaměstnanců soudu. Obecné soudy se s těmito jeho námitkami nevypořádaly správně.
III.
Posouzení podmínek řízení a vlastní přezkum
9. Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatele vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 4 a nejprve se zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Dospěl k závěru, že v části, v níž směřuje proti výroku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 4. 2014 č. j. 66 Nc 3524/2009-83, jimž byl zamítnut návrh na částečný odklad exekuce, resp. výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Co 309/2014-126, je ústavní stížnost podána po lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu bylo objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění účinném ve znění účinném do 31. 12. 2013); lhůtu k podání ústavní stížnosti proti této části rozhodnutí je tudíž třeba počítat od data doručení předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 10. 11. 2014 (spis sp. zn. 66 Nc 3524/2009, č. l. 137). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedeným výrokům uplynula dne 12. 1. 2015, ústavní stížnost je tudíž v této části opožděná.
11. Ústavní soud proto věcně posoudil pouze ty námitky stěžovatele, v nichž stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů, vážícími se k návrhu na částečné zastavení exekuce, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně vyžádaného spisového materiálu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či jiného namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Pokud se týče namítané nepřiměřenosti exekuce, Ústavní soud odkazuje na závěry obecných soudů, které se s touto otázkou vypořádaly zcela vyčerpávajícím způsobem. Obecné soudy v dané věci poukázaly na zcela konkrétní okolnosti, z nichž plyne, že exekuci prodejem nemovitosti v daném případě není možné považovat za zjevně nepřiměřenou. Ústavní soud v jejich rozhodnutích nespatřuje žádný exces.
14. Opodstatněnou Ústavní soud nehledal ani námitku týkající se doručování exekučního titulu. Pokud stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1357/10 (N 189/58 SbNU 681), pak Ústavní soud podotýká, že z něho neplyne nic víc, než že jsou obecné soudy vázány právním názorem vyjádřeným v judikatuře Nejvyššího soudu; jestliže tedy Nejvyšší soud ve své judikatuře (konkrétně v usnesení ze dne 15. prosince 2009 sp. zn. 20 Cdo 938/2008) konstatoval, že soudy jsou povinny zabývat se v rámci exekučního řízení námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, pak je nerespektování tohoto závěru zásahem do práva na spravedlivý proces. Jak však plyne z napadených rozhodnutí, obecné soudy postupovaly v projednávané věci zcela v intencích uvedené judikatury, a námitkou doručení exekučního titulu se řádně zabývaly (viz rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 5 a rozhodnuté odvolacího soudu na str. 4). Jejich závěry jsou řádně odůvodněny, a přestože se s nimi stěžovatel doposud neztotožnil, z hlediska ústavního přezkumu beze zbytku obstojí. Zpochybňuje-li stěžovatel samotnou skutečnost, že bylo doručováno prostřednictvím soudního doručovatele a nikoliv prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pak Ústavní soud podotýká, že občanský soudní řád takový postup předpokládá. Stěžovatelem zmiňovaná analogie se situací, kdy soud účastníkovi ustanoví opatrovníka z řad zaměstnanců soudu, je zcela nepřípadná, neboť zde evidentně nejde o situaci, kde by hrozil konflikt zájmů [cf. nález citovaný stěžovatelem ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 1371/08 (N 190/51 SbNU 315), bod 11 a 12].
15. Námitkami směrujícími proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 1. 2009 č. j. 47 C 164/2004-169, který byl v dané věci exekučním titulem, se Ústavní soud nezabýval, neboť toto rozhodnutí nebylo předmětem přezkumu. Uvedené námitky, včetně stěžovatelovi polemiky s tím, zda a jakým způsobem se mohl stát otcem nezletilé, nemohly nijak ovlivnit rozhodnutí soudů v řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce, a potažmo ani rozhodování Ústavního soudu.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vycházeje z okolností vymezených výše rozhodl Ústavní soud stejně o akcesorickém návrhu stěžovatele na vyslovení naléhavosti věci, neboť důvod pro vyslovení naléhavosti věci neshledal. Ostatně, o naléhavosti věci z pohledu stěžovatele nesvědčila ani skutečnost, že ústavní stížnost podal v poslední den zákonem stanovené dvouměsíční lhůty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu