ECLI:CZ:US:2016:4.US.2400.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2400/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016, č. j. 30 Cdo 360/2016-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 28 Co 127/2015-48, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. září 2014, č. j. 29 C 20/2013-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, 11 odst. 1, 36 odst. 1, 2 a 3 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 6 odst. 1, 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v článku 11 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, v čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč.
Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti, stručně řečeno, projevila nespokojenost s postupem orgánů činných v trestním řízení, které její trestní oznámení měly vyhodnotit jinak, než jak je zamýšlela, a v důsledku toho jí byla způsobena nemajetková újma, která jí však nebyla obecnými soudy napadenými rozhodnutími přiznána; proto navrhla jejich zrušení. Současně navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, kterou vyčíslí k výzvě Ústavního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 29 C 20/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé tvrzení nerespektování judikatury Ústavního soudu, bez dalšího uvedení, v čem měl citovaný zásah do jejích zaručených práv spočívat. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Především ze spisového materiálu se podává, že službu konající policisté byli povoláni k bytu stěžovatelky, z něhož prosakovala voda do nižších pater. Protože se majitele bytu nepodařilo kontaktovat, policie do bytu vnikla a zabránila dalšímu protékání vody. Uvedený postup stěžovatelka považuje za protiprávní jednání, a proto se obrátila na místně příslušný odbor vnitřní kontroly krajského ředitelství Policie ČR a na Inspekci Policie ČR. Obě její podání byla postoupena vedoucímu územního odboru, který věc prošetřil a podání odložil. Stěžovatelka s tímto postupem nesouhlasí a namítá, že jí nesprávným úředním postupem vznikla nemateriální újma, jejíž náhrady se žalobou domáhala.
Stěžovatelka opakovaně projevuje svůj nesouhlas a z něj dovozuje zásah do svých práv; Ústavní soud však v postupu soudů ve věci neshledal stěžovatelkou namítané pochybení. Nalézací soud řádně žalobu stěžovatelky posoudil, neshledal její oprávněnost a zamítl ji; ani námitky v opravných prostředcích neshledaly soudy jako důvodné. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu