ECLI:CZ:US:2016:4.US.2430.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2430/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Šístka, zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, se sídlem Jiráskova 2, 360 01 Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 26. května 2016 č. j. 5 As 168/2014-44 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2014 č. j. 57 A 33/2013-58, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 22. července 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, neboť dle jeho názoru jimi mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň měla být porušena zásada nullum crimen, nulla poena sine lege, zakotvená v článku 39 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v řízení, které vydání napadených rozsudků předcházelo, byly rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 28. 11. 2012 č. j. 5628/OD-BODY/12/Růž podle ustanovení §123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"), zamítnuty námitky stěžovatele a byl potvrzen provedený záznam 12 bodů v jeho evidenční kartě řidiče. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 19. 2. 2013 č. j. 4223/DS/12-5, zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodnutím ze dne 29. 8. 2014 č. j. 57 A 33/2013 - 58 zamítl. Krajský soud považoval postup správních orgánů za správný a uvedl, že je třeba striktně odlišovat mezi správními řízeními o jednotlivých přestupcích a mezi řízením o námitkách proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, neboť tato řízení mají zcela odlišný předmět. Pouze v řízeních o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti silničního provozu je možno projednat, zda se stal skutek definovaný zákonem jako přestupek, zda byl řidič obviněný z jeho spáchání skutečně jeho pachatelem, jakož i další okolnosti související s naplněním skutkové podstaty přestupku. Naproti tomu v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda byly záznamy bodů v registru provedeny v souladu se zákonem, tj. zda podkladem pro takový záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku apod. Ke stěžovatelově námitce stran nevědomosti, o jaký přestupek se jedná, krajský soud konstatuje, že předmětný pokutový blok obsahuje zcela jednoznačný popis skutku, a to "řidič za jízdy nepřipoután", který nevzbuzuje žádné pochybnosti o povaze jednání, jehož se žalobce dopustil.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž ji rozsudkem ze dne 26. května 2016 č. j. 5 As 168/2014-44 zamítl a nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel argumentuje tím, že v době spáchání uvedeného přestupku, v jehož důsledku dosáhl 12 bodů, měl platné lékařské potvrzení o nemožnosti se připoutat ze zdravotních důvodů. Na tuto skutečnost zasahujícího policistu upozornil. Lékařské potvrzení ve voze však nemohl najít. Policista nechtěl dále čekat a udělil mu pokutu 200 Kč, s čímž stěžovatel souhlasil, přičemž byl přesvědčen, že pokuta se vztahuje k nepředložení lékařského potvrzení. Až po obdržení oznámení o dosažení 12 bodů a následné kontrole výpisu evidenční karty řidiče prý stěžovatel zjistil, že na pokutovém bloku použité označení "§125c/1k" znamená nepřipoutání bezpečnostním pásem a připsání tří bodů. S tím však prý nebyl policistou seznámen.
III.
Ústavní soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud ve své judikatuře přitom mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na http://nalus.usoud.cz/]. Takto se tedy v nyní projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud zaměřil na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně konformní, tj. především zda jimi provedená aplikace zákonných předpisů a interpretace zákonných norem, vztahujících se k dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče dle zákona o silničním provozu, nepřekročila meze stanovené ústavním pořádkem.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci předcházejících řízení a jimiž se správní orgány opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku neopomněl ani rozbor relevantní judikatury týkající se dané problematiky, přičemž závěry ustálené rozhodovací praxe následně srozumitelně aplikoval na případ stěžovatele.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že bylo svobodným rozhodnutím stěžovatele zaplatit pokutu v rámci blokového řízení namísto projednání před přestupkovou komisí, kde by bylo možno řešit i skutkové námitky. Je vyloučeno, aby takový přezkum byl stěžovatelem přesouván až k Ústavnímu soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu