ECLI:CZ:US:2016:4.US.2442.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2442/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Martina Hlavy, zastoupeného Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 599/2016-585, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 22 Co 273/2015-553, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 25. 7. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM").
Vedlejší účastnice, bývalá manželka stěžovatele, podala po rozvodu manželství žalobu o vypořádání zaniklého SJM. Spornou položkou byla peněžní částka téměř 6 milionů Kč, která do SJM spadala, a kterou stěžovatel daroval přibližně rok před rozvodem manželství společnému synovi. Před samotným vypořádáním utrpěl stěžovatel vážný úraz a tvrdí, že v důsledku obav o svůj zdravotní stav se rozhodl zabezpečit již nyní potomky a daroval spornou částku staršímu synovi. Z těchto peněž syn koupil dva byty, z nichž jeden následně daroval svému mladšímu bratrovi poté, co nabyl plnoletosti. Jádro sporu tkví v tom, že vedlejší účastnice neposkytla souhlas k darování finančních prostředků, pročež v žalobě vznesla námitku neplatnosti darování pro rozpor s §145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). Nalézací soud přikázal pohledávku za starším synem ve výši darované částky do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice a uložil jí povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši necelé poloviny pohledávky. Poté, co se vedlejší účastnice proti tomuto rozsudku odvolala, odvolací soud změnil rozsudek tak, že přikázal stěžovateli zaplatit vypořádací podíl odpovídající zhruba polovině částky darované synovi. V návaznosti na toto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud zamítl s odůvodněním, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, tudíž dovolání není přípustné.
Stěžovatel namítá, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých práv spatřuje v tom, že soudy rozhodovaly zřejmě nespravedlivě, jejich závěry se příčí dobrým mravům a zásadám slušnosti. Dále namítá, že soudy nevzaly v potaz tvrzené a prokázané skutečnosti, že nebyl seznámen s vyjádřením vedlejší účastnice k dovolání stěžovatele a že se dovolací soud nevypořádal s tvrzením stěžovatele.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že ve stížnosti jde toliko o otázku výkladu a aplikace běžného práva a námitky stěžovatele zjevně nedosahují ústavněprávní intenzity nezbytné pro kasační zásah Ústavního soudu. Přesto Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se k hlavnímu bodu stížnosti.
Společné jmění manželů zahrnuje bezpodílové spoluvlastnictví věcí, solidární společenství majetkových práv a závazků, přičemž společné věci a majetková práva tvoří společný majetek (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3708/12). V záležitostech, které se týkají společného jmění, je třeba odlišit úkony patřící do obvyklé správy majetku a úkony obvyklou správu přesahující. Právní úkon (nyní jednání) uskutečněný jen jedním z manželů bez souhlasu druhého, nejde-li o obvyklou správu majetku, je neplatný, přičemž jde o neplatnost relativní (§40a obč. zák.). Souhlas manžela vyžadovaný v záležitostech překračujících obvyklou správu majetku nemá předepsánu formu; může být udělen i dodatečně, může mít i konkludentní povahu, avšak v projednávaném případě nebyl dán žádným způsobem.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu