ECLI:CZ:US:2016:4.US.249.16.1
sp. zn. IV. ÚS 249/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Duškova 164, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 730/2014-260, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010 č. j. 11 Cmo 324/2009-102, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008 č. j. 1 Cm 23/2008-28, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007 č. j. 6 Cmo 205/2007-231, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007 č. j. Nco 102/2007-190 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007 č. j. 50 Cm 60/2002-167, 47 Cm 69/2007-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů, stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost domáhala zrušení mimo jiné usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 205/2007-231 ze dne 20. 8. 2007, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 102/2007-190 ze dne 10. 5. 2007 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 50 Cm 60/2002-167, 47 Cm 69/2007-61 ze dne 6. 4. 2007 z důvodu překážky věci rozsouzené. Důvodem zmatečnosti mohla údajně být i trestná činnost osob na věci zúčastněných. Městský soud v Praze usnesením č. j. 1 Cm 23/2008-28 ze dne 27. 5. 2008 tuto žalobu zamítl s tím, že žalobu pro zmatečnost lze z důvodu překážky věci rozsouzené podat jen proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé, což zjevně nebyl případ stěžovatelkou napadených rozhodnutí. Žaloba pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 102/2007-190 ze dne 10. 5. 2007 byla navíc podána opožděně. Pokud jde o možné spáchání trestného činu účastníkem řízení, nejedná se o zmatečnostní důvod.
Stěžovatelčino odvolání Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 11 Cmo 324/2009-102 ze dne 15. 4. 2010 zamítl. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 730/2014-260 ze dne 22. 10. 2015.
Pokud jde o rozhodnutí, která byla napadena žalobou pro zmatečnost, tak ta se týkala řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 60/2002. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 50 Cm 60/2002-167, 47 Cm 69/2007-61 ze dne 6. 4. 2007 bylo rozhodnuto, že se do řízení připouští vedlejší účastník Ing. Jan Kracík a dále že se věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 60/2002 a 47 Cm 69/2007 spojují ke společnému řízení, v němž bude pokračováno pod sp. zn. 47 Cm 60/2002. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 205/2007-231 ze dne 20. 8. 2007 bylo k odvolání stěžovatelky uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrzeno ve výroku o připuštění vedlejšího účastenství, ve zbytku bylo odvolání odmítnuto. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 102/2007-190 ze dne 10. 5. 2007 bylo rozhodnuto, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Marika Blažková není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 50 Cm 60/2002.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, jíž napadá nejen rozhodnutí soudů o její žalobě pro zmatečnost, nýbrž i rozhodnutí, která byla žalobou pro zmatečnost napadena.
Stěžovatelka konkrétně namítá, že ji soudy formalistickým postupem a procesními pochybeními uvedly do situace, kdy se již sedm let opakovaně a bezvýsledně řeší jen procesní otázky. Následně rekapituluje průběh řízení vedeného pod sp. zn. 50 Cm 60/2002 a 47 Cm 69/2007, přičemž mimo jiné poznamenává, že došlo k pochybením jejích advokátů i soudkyně Blažkové, která "deformovala důkazy", a vytvářela tak odlišný skutkový stav.
Žalobu pro zmatečnost podala údajně proto, že jako právně nevzdělaná se domnívala, že se na pravomocná usnesení vztahuje §229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. K řízení o žalobě pro zmatečnost stěžovatelka uvádí, že mělo být vedeno pod sp. zn. 50 Cm 60/2002, soud mu však přidělil sp. zn. 1 Cm 23/08. Stěžovatelka byla osvobozena od soudních poplatků, ale nebyl jí ustanoven advokát. Ačkoli se pak stěžovatelka omluvila z ústního jednání, soud této žádosti nevyhověl a žalobu pro zmatečnost zamítl. Za podstatné pro účely ústavní stížnosti pak stěžovatelka považuje následný průběh řízení. Odvolací soud k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí potvrdil a její dovolání bylo odmítnuto, což stěžovatelka považuje za diskriminační a nepředvídatelný postup, neboť soudy ignorují existenci pravomocných rozhodnutí v téže věci.
Podle stěžovatelky je na ústavní stížnost potřeba nahlížet jako na včasnou, jelikož opačný závěr by vedl k tomu, že soudy dlouhodobým opakováním svého formalistického postupu dosáhly jeho nenapadnutelnosti. Stěžovatelka konečně podotýká, že náklady řízení ve věcech sp. zn. 1 Cm 23/2008 a 50 Cm 60/2002 jsou exekučně vymáhány, což má být v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, který vyjádřil v usnesení sp. zn. 21 Cdo 5145/2007 ze dne 10. 12. 2008.
Ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 730/2014-260 ze dne 22. 10. 2015, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 324/2009-102 ze dne 15. 4. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 1 Cm 23/2008-28 ze dne 27. 5. 2008, zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z právě uvedeného vyplývá, že posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost je zejména věcí obecných soudů, nikoli soudu Ústavního. V projednávané věci soudy srozumitelně, logicky a přesvědčivě stěžovatelce vysvětlily, proč nemohla být se svou žalobou úspěšná. Stěžovatelka tyto závěry ani blíže nezpochybňuje, pročež postačí na napadená rozhodnutí odkázat.
Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal ani v tvrzených procesních pochybeních, kterých se měly soudy dopustit. Pokud jde o ustanovení advokáta, stěžovatelka jej měla k dispozici pro odvolací i dovolací řízení a nyní i pro řízení o ústavní stížnosti. Pokud se týče stěžovatelčiny žádosti o odročení jednání před soudem prvního stupně, lze se ztotožnit s argumentací Nejvyššího soudu, kterou stěžovatelka nijak nezpochybňuje, že i kdyby soud neodročením jednání pochybil, stěžovatelčiným právům byla poskytnuta dostatečná ochrana v odvolacím řízení, kde se konalo i ústní jednání, na kterém stěžovatelka, zastoupená advokátem, mohla svá práva řádně hájit.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 730/2014-260, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 324/2009-102 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 1 Cm 23/2008-28 řešila pouze otázku možnosti podat žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutím procesní povahy. Stěžovatelkou tvrzená existence jiných pravomocných rozhodnutí nehrála (a nemohla hrát) v posouzení soudů roli a zároveň jimi není nijak dotčena.
Konečně, pokud stěžovatelka tvrdí, že náklady řízení jsou vymáhány v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, může se stěžovatelka proti tomuto postupu bránit v rámci exekučního řízení. V nynějším řízení mohla být řešena pouze otázka, zda bylo řádně rozhodnuto o povinnosti tyto náklady platit, přičemž z ničeho v ústavní stížnosti nevyplývá, že by tomu tak nebylo.
V části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 205/2007-231 ze dne 20. 8. 2007 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 50 Cm 60/2002-167, 47 Cm 69/2007-61 ze dne 6. 4. 2007, je ústavní stížnost opožděná. Ústavní soud zde odkazuje na své usnesení sp. zn. III. ÚS 695/08 ze dne 19. 8. 2008, kterým byla pro opožděnost odmítnuta ústavní stížnost téže stěžovatelky proti totožným rozhodnutím. Podání opětovné ústavní stížnosti po takřka osmi letech nemohlo na závěrech uvedeného usnesení nic změnit. Na opožděnosti této části ústavní stížnosti nemohlo nic změnit ani podání žaloby pro zmatečnost, neboť tento procesní prostředek stěžovatelka zcela zjevně k dispozici vůbec neměla. V daném případě totiž zákon jednoznačně a srozumitelně stanovil, že žalobu pro zmatečnost z důvodu litispendence lze podat jen proti rozhodnutím ve věci samé. Lze nadto poznamenat, že stěžovatelka neuvádí, jakým konkrétním způsobem by měla uvedená rozhodnutí zasáhnout do jejích práv.
V části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 102/2007-190 ze dne 10. 5. 2007, je ústavní stížnost nepřípustná.
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu pak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž navíc případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).
Z uvedených důvodů Ústavní soud obvykle odmítá ústavní stížnosti, kterými stěžovatelé brojí proti dílčím rozhodnutím, které soudy v rámci určité trestní či civilní věci činí, a to s výjimkou případů, kdy tato rozhodnutí představují relativně uzavřené části řízení. V souladu s právě uvedeným i s judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2930/14 ze dne 19. 11. 2014 nebo sp. zn. I. ÚS 167/16 ze dne 1. 2. 2016) je tedy ústavní stížnost proti rozhodnutí o nevyloučení soudce nepřípustná. I v tomto případě přitom platí, že stěžovatelka neuvádí nic, z čeho by plynulo, že uvedeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh podaný po stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu