ECLI:CZ:US:2016:4.US.2589.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2589/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Milana Vinklera, t. č. ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. 12 Ntd 4/2015-1521, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým dle jeho tvrzení bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), včetně nedodržení mezinárodněprávního závazku České republiky vyplývajícího z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), který stěžovateli zaručuje právo na účinné opravné prostředky. Napadeným usnesením byl zamítnut jeho návrh na odnětí jeho trestní věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem a přikázání Městskému soudu v Praze k provádění dalších úkonů ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích.
2. Stěžovatel tvrdil, že v jeho případě byla porušena procesní pravidla zaručující spravedlivý a fair proces, která vyžadují, aby soudy nechránily vadné postupy a rozhodnutí podřízených soudů namísto ochrany práv občanů. Rozhodnutí napadené ústavní stížností je dle tvrzení stěžovatele nepřezkoumatelné, chybí řádné odůvodnění, je výrazem libovůle soudu, není zřejmé, jak probíhalo dokazování a zda soud návrhy stěžovatele řádně zkoumal atd. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby nálezem bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
3. Ústavní soud poté, co se seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, listinnými podklady a s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
4. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že právo na nestranného zákonného soudce a zákonného soudu je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)].
6. Garance nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle §25 trestního řádu. Tento postup nicméně představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012).
7. Ústavní soud musí odmítnout argumenty stěžovatele, že by napadeným usnesením, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na odnětí věci, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze (12 Ntd 4/2015-1521) se otázkou věcné příslušnosti v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval a řádně vypořádal. Stěžovatelova věc nebyla odňata Krajskému soudu v Ústí nad Labem a přikázána Městskému soudu v Praze k provádění dalších úkonů ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích s ohledem na to, že Vrchní soud v Praze neshledal důležité důvody k delegaci jinému soudu. Rozhodoval v souladu s ustanovením §25 trestního řádu jako nejblíže společně nadřízený soud ve vztahu k soudu, jemuž by byla věc eventuálně odňata, i k soudu, jemuž by byla eventuálně přikázána, a v tomto svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč nebyly splněny podmínky k odnětí věci.
8. Ústavní soud se s argumentací Vrchního soudu v Praze plně ztotožňuje, zejména pak s tím, že návrh stěžovatele je projevem jeho nesouhlasu se způsobem rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a následně i Vrchního soudu v Praze příslušného k rozhodování o návrhu k odnětí věci, což však nelze považovat za důležité důvody pro odnětí věci ve smyslu §25 trestního řádu. Z obsahu spisu Okresního soudu v Teplicích vyplynulo, že stěžovatel předkládá stále nové opravné prostředky obdobného obsahu, které mají za smysl jen prodlužovat řízení a oddalovat rozhodnutí ve věci samé. Nad rámec této argumentace přitom neuvádí žádná konkrétní fakta, která by svědčila proti domněnce nestrannosti rozhodování příslušného soudu. Ke stejnému závěru dospěl i Vrchní soud v Praze, který ve svém rozhodnutí o návrhu na odnětí a přikázání věci konstatoval, že důvodem návrhu na delegaci věci jinému soudu je toliko nesouhlas stěžovatele se způsobem rozhodování Okresního soudu v Teplicích. Námitkami stěžovatele ohledně tvrzené podjatosti jmenovaného soudce se Vrchní soud v Praze přitom již v předchozím řízení zabýval, stejně jako Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 2. května 2016 (4 To 109/2015-1688), ve kterém se vypořádal s předcházejícími rozhodnutími Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 252/15 ze dne 9. 2. 2015, nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016), přičemž označil tyto námitky za nedůvodné.
9. Ústavní soud musí zdůraznit, že po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho, byť stručné, odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu