ECLI:CZ:US:2016:4.US.2661.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2661/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu Ing. Evy Benešové, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Mělníku, náměstí Karla IV. 144, proti usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 9. června 2016, č. j. 2 NZT 14/2016-49, a Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální police a vyšetřování, ze dne 6. dubna 2016, č. j. UOOZ-1469/TČ-2014-290030, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se na Ústavní soud obrátila podáním ze dne 5. srpna 2016 označeným jako ústavní stížnost, směřujícím proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo zahájeno její trestní stíhání pro spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §339 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, jakož i proti usnesení, jímž státní zástupce zamítl následnou stížnost.
Navrhovatelka ve svém podání uvádí, že podle jejího názoru nebylo namístě zahájení trestního stíhání pro absenci objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu; nadto nebyly shromážděny ani uvedeny relevantní skutečnosti, které by mohly být podkladem pro zahájení trestního stíhání.
Podle §75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), představuje ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ultima ratio zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity ústavní stížnosti. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád navrhovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Ochrana ústavnosti totiž není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je, v souladu s čl. 4 Ústavy ČR, úkolem všech orgánů veřejné moci. Pouze výjimečně přezkoumává Ústavní soud již některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí; sem patří především kroky zasahující intenzivně například do osobní svobody (vazba). Jinak Ústavní soud nastupuje teprve až v případě selhání všech ostatních orgánů a nástrojů.
V tomto případě nebylo vydáním napadených rozhodnutí řízení pravomocně ukončeno, ale naopak zahájeno. Řízení tedy nadále pokračuje, a tak existuje možnost případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného, a již nyní nelze vyžadovat zákrok Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatelka vyčerpá všechny ostatní zákonné možnosti. Přípustné opravné prostředky nelze přitom chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech s možnostmi soudního řízení, které samou svou existencí zaručuje až do svého ukončení průběžnou kontrolu danou trestním řádem s celou řadou konkrétních procesních nástrojů.
Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením §75 odstavcem 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj