ECLI:CZ:US:2016:4.US.272.16.1
sp. zn. IV. ÚS 272/16
Usnesení
stavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jana Hegera, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015 č. j. 19 Co 248/2015-751, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2015 č. j. 12 C 76/2008-687.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba o náhradu škody ve výši 957 887 Kč, způsobené požárem stodoly, který založili dva nezletilí chlapci. Soudy dospěly k závěru, že nezletilí nemohou podle §422 odst. 1 obč. zák. za škodu odpovídat a ve vztahu k nim žalobu zamítly. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že celková způsobená škoda činí 451 830 Kč. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu, který hodnotil spoluzavinění stěžovatele na 10 %, stanovil rozsah spoluodpovědnosti stěžovatele za vznik škody, daný nezabezpečením objektu, na 30 %. Obě matky nezletilých byly posléze rozsudkem odvolacího soudu zavázány k zaplacení shodné částky 158 140,50 Kč s úrokem z prodlení a k povinnosti zaplatit stěžovateli náklady odvolacího řízení (každá částku 13 160 Kč). Stěžovateli bylo uloženo nahradit České republice náklady řízení ve výši 30 592,40 Kč. Náklady řízení u soudu prvního stupně nebyly přiznány žádnému z účastníků a bylo rozhodnuto, že Česká republika nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči oběma žalovaným matkám nezletilých.
Stěžovatel s právními závěry krajského soudu nesouhlasí. Zejména namítá, že spoluzavinění v poměru téměř 1/3 vzniklé škody neodpovídá dané situaci, neboť nezajištění dokonalého oplocení stodoly a její průchodnosti nejsou protiprávním jednáním, které by mělo jít k jeho tíži. Výklad ustanovení občanského zákoníku o prevenční povinnosti a spoluzavinění poškozeného je protiústavní, nerespektuje práva poškozeného a naopak zvýhodňuje škůdce.
Stěžovatel dále nesouhlasí s nákladovými výroky. Namítá, že výše škody pro účely soudního rozhodnutí nutně závisela na znaleckém posuzování, a proto je na místě aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. Při výpočtu nákladů řízení je třeba vycházet z toho, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů v plné výši, bez ohledu na odhad žalované částky učiněný v žalobě. Dále má za to, že byla nedostatečně odůvodněna aplikace ustanovení §150 o. s. ř. podložená jen spoluzaviněním stěžovatele, okolností, že stěžovatel nebyl schopen specifikovat některé movité věci, a že v žalobě přecenil dvojnásobně výši škody. Nesouhlasí ani s tím, že má hradit náklady na znalecké posudky, neboť je přesvědčen, že bylo potřeba posoudit volní uvažování nezletilých a ocenit nemovitost a předměty v ní uložené.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V projednávané věci je v souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §237 o. s. ř. posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to pokud jde o výroky I. a III. odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto "ve věci samé", resp. bylo rozhodnuto o výši škody, které jsou žalovaná 2) a 4) povinny stěžovateli zaplatit, dovolání. Ostatně v tomto smyslu byl stěžovatel řádně poučen odvolacím soudem.
Stěžovatel však dovolání proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodal. Ústavní soud přitom ve své judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13, II. ÚS 941/15), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení.
Ústavní stížnost v části směřující proti závěrům krajského soudu ve věci proto Ústavní soud shledal návrhem nepřípustným.
Pokud jde o námitky týkající se nákladových výroků, Ústavní soud připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že je toto rozhodování v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). S ohledem na zmíněný princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). O takový případ se však nejedná.
Ústavní soud tedy ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudu ohledně nákladových výroků. Navíc zdůrazňuje jejich provázanost s výrokovou částí, kterou bylo rozhodnuto o žalobě na náhradu škody, a která s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti nemohla být předmětem přezkumu Ústavního soudu. Za dané situace není možné, aby se Ústavní soud vyjadřoval k rozhodnutí odvolacího soudu o výši nákladů řízení, tím spíše, že z ústavního hlediska nemá Ústavní soud napadenému rozhodnutí co vytknout.
Odvolací soud totiž své rozhodnutí, a to i v části týkající se nákladů řízení velmi podrobně odůvodnil a srozumitelně objasnil úvahy, které jej k rozhodnutí vedly. Nelze mít ani výhrady k odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud v této souvislosti komplexně hodnotil všechny okolnosti věci, tedy spoluzavinění stěžovatele, skutečnost, že stěžovatel, ač znalec s odbornými vědomostmi, v žalobě přecenil škodu více než dvojnásobně a nebyl schopen specifikovat poškozené věci. Přestože žalované měly ve věci větší úspěch, než stěžovatel, soud považoval ve vztahu k němu za nepřiměřenou tvrdost, aby byl povinen hradit žalovaným náklady na ustanoveného advokáta. Rozhodl proto za aplikace §150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dostatečně objasnil i výrok týkající se povinnosti stěžovatele uhradit nahradit náklady řízení ve výši 30 592,40 Kč České republice. Tuto částku představují náklady řízení vynaložené na znalecký posudek týkající se nezletilých žalovaných, tedy nikoliv k prokázání výše plnění, a 30 % nákladů řízení za znalečné za znalecké posudky ke zjištění výše škody.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu