ECLI:CZ:US:2016:4.US.2777.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2777/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnost stěžovatelky OMEXOM GA Energo s. r. o., se sídlem Na Střílně 1929/8, Plzeň-Bolevec, právně zastoupené JUDr. Martinem Janákem, advokátem se sídlem Purkyňova 43, Plzeň, za vedlejšího účastenství společnosti T A L P A, s. r. o., se sídlem Přerov nad Labem 391, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2015 č. j. 64 Co 274/2015-209, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka (před změnou obchodní firmy GA Energo technik, s. r. o.) jako zhotovitelka (žalobkyně) uzavřela dne 8. 11. 2011 s žalovanou jako objednatelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vyhotovení projektu provedení stavby a stavba bioplynové stanice v k. ú. Hořátev. Stavba bioplynové stanice byla realizována jako stavební úprava - přístavba a nástavba, tj. změna původní stavby pro zpracování biomasy. Dne 8. 11. 2013 žalovaná od smlouvy o dílo odstoupila. Následně probíhalo mezi žalobkyní a žalovanou jednání, jehož předmětem bylo vzájemné vypořádání účastníků řízení po odstoupení žalované od smlouvy. Dopisem ze dne 13. 3. 2014 právní zástupce žalované sdělil žalobkyni, že žalovaná zvažuje odstranění bioplynové stanice, neboť žalobkyně nehodlá akceptovat návrhy žalované na smírné vyřešení sporu. Žalobkyně reagovala tím, že zaslala dne 11. 4. 2014 žalované výzvu k zaplacení částky ve výši 43 186 900 Kč, představující obohacení žalované z titulu provedení stavby bioplynové stanice žalobkyní. Žalovaná na výzvu žalobkyně nereagovala. Žalobkyně se proto hodlá domáhat svého práva na zaplacení uvedené částky žalobou u soudu. Z podání stěžovatelky dále vyplynulo, že je sporné, kdo je vlastníkem stavby bioplynové stanice. Žalovaná tvrdí, že vlastníkem stavby je žalobkyně a ta považuje za vlastníka žalovanou.
Z důvodu zajištění své právní pozice podala žalobkyně k Okresnímu soudu Plzeň- město návrh na vydání předběžného opatření. Okresní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne 2. 5. 2014 sp. zn. 13 Nc 6002/2014 tak, že žalované společnosti T A L P A, s. r. o., uložil výrokem I předběžného opatření zdržet se odstranění v usnesení blíže specifikované stavby. Výrokem II okresní soud zakázal žalované bez předchozího písemného souhlasu stěžovatelky nakládat se spornou stavbou a výrokem III uložil stěžovatelce povinnost ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení podat u soudu návrh na zahájení řízení, tj. žalobu o zaplacení částky 43 186 900 Kč. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. 13 Nc 6002/2014 bylo předběžné opatření změněno ve výroku III tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení podat návrh na zahájení řízení.
Žalovaná podala proti předběžnému opatření ve znění opravného usnesení odvolání, na jehož základě Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 25 Co 199/2014 změnil výrok III usnesení okresního soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost ve lhůtě 15 dnů podat návrh na zahájení řízení ve věci vypořádání závazkového vztahu účastníků ze smlouvy o dílo ze dne 8. 11. 2011 ve znění pozdějších dodatků.
Žalovaná dne 18. 3. 2015 podala návrh na částečné zrušení předběžného opatření, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2014 změněného rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2014, a to proti výroku II Okresní soud Plzeň-město svým usnesením ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. 25 C 178/2014 návrh žalované zamítl. K jejímu odvolání však rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil, a to tak, že zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 5. 2014 sp. zn. 13 Nc 6002/2014 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. 13 Nc 6002/2014 ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 25 Co 199/2014), a to ve výroku pod bodem II, kterým bylo žalované zakázáno bez předchozího písemného souhlasu stěžovatelky nakládat s označenými stavbami.
Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Zejména pak práva na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka poukazuje především na skutečnost, že v soudním řízení nebyla prokázána změna poměrů, jak to má na mysli ustanovení §77 o. s. ř. To žalovaná ve svém návrhu na zrušení předběžného opatření ani netvrdila. Odvolací soud dospěl ke svému závěru bez jakékoliv opory v provedených důkazech a skutkových zjištěních. Vydání napadeného usnesení opírá odvolací soud pouze o údajné pominutí obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, avšak nikoliv o pominutí potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Zrušením výrokové části II nastala podle stěžovatelky nerovnováha, neboť žalovaná může nyní disponovat s předmětem předběžného opatření bez předchozího souhlasu stěžovatelky.
Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že se krajský soud ve svém rozhodnutí dopustil nepřípustného hmotněprávního poučení protistrany, což považuje za rozporné se zásadou rovnosti stran. Hmotněprávní poučení mělo přitom spočívat v tom, že pokud by si nechala žalovaná provést opravy díla u jiného subjektu bez souhlasu žalobkyně, nepochybně je informována o tom, že z právního hlediska jde takovéto jednání k její tíži.
Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že v dané věci není zcela vyjasněna otázka vlastnického práva k předmětu předběžného opatření. Podle náhledu stěžovatelky je rozhodnutí krajského soudu překvapivé a je jak v rozporu s principem právní jistoty, tak i s principem legitimního očekávání.
Vzhledem k tomu, že v dané věci může dojít v případě fyzické či právní dispozice s bioplynovou stanicí Hořátev k nevratnému zásahu do práv stěžovatelky, tato se domáhala odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud dále musí zmínit, že ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace svých zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a v případě řízení ve smyslu §72 a násl. zákona o Ústavním soudu s ní spojený princip subsidiarity ústavní stížnosti, dle nichž Ústavní soud poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám teprve tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a to ještě jen v nezbytném rozsahu. Z toho důvodu vychází z pravidla, že ústavní stížností lze napadat tzv. konečná pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]; výjimku pak představují některá pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou, relativně samostatnou část řízení, nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
Pokud jde konkrétně o předběžná opatření, přezkum rozhodnutí vydaných v těchto věcech Ústavní soud zcela nevyloučil, a to z toho důvodu, že byť tato mají prozatímní povahu (a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva), mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, zpravidla však zásah do jejich práv a povinností nedosahuje takové intenzity, aby mohl způsobit porušení jejich ústavně zaručených základních práv či svobod. V rámci tohoto přezkumu však Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření ani (bylo-li nařízeno) jeho konkrétní podobu z hlediska správnosti soudy přijatého řešení, poněvadž tyto otázky se jeho přezkumné pravomoci vymykají; jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek, tj. zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně není projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Zmiňuje-li stěžovatelka otázku vlastnického práva k bioplynové stanici, je třeba uvést, že smyslem a účelem předběžného opatření je především upravit dočasně právní vztahy tak, aby bylo zajištěno právní postavení účastníků řízení. Není věcí soudu, rozhodujícím o návrhu na předběžné opatření, aby posuzoval tak komplexní právní otázku, jakou je určení vlastnického práva. Je sice pravdou, že pokud by nedošlo ke zrušení výroku II, právní postavení stěžovatelky by bylo jistější, nicméně při nařizování předběžného opatření je třeba mimo jiné hledat určité vyvážení práv mezi účastníky řízení. Obecné soudy musí s ohledem na souvislosti případu posoudit kontext věci a tomu uzpůsobit rozsah omezení účastníka řízení. Jinými slovy řečeno, omezení žalované předběžným opatřením není bezbřehé, ale musí proporcionálně odpovídat tomu, co je v sázce.
Jak z rozhodnutí obecných soudů, tak i z tvrzení samotné stěžovatelky je zřejmé, že tato se původně ze zaniklé smlouvy o dílo domáhala částky přesahující 43 mil. Kč. Když byla stěžovatelce výrokem III uložena povinnost ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení podat u příslušného okresního soudu návrh na zahájení řízení ve věci vypořádání závazkového vztahu účastníků smlouvy o dílo, stěžovatelka tak sice učinila, ale nikoliv však co do částky 43 mil. Kč, ale pouhého 1 mil. Kč. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že právě v tomto rozdílu mezi tvrzenou a v soudním řízení uplatněnou částkou spatřoval krajský soud změnu poměrů, jak to má na mysli §77 o. s. ř.
Stěžovatelce nelze dát zapravdu ani stran nerovnosti, vzniklé hmotněprávním poučením protistrany. Z poučení poskytnutého krajským soudem není vůbec zřejmé, a sama stěžovatelka to ani blíže neobjasňuje, jakým způsobem by sdělení soudu mohlo vést k nerovnosti mezi účastníky řízení. Jinými slovy řečeno, pokud by se zachovala žalovaná podle sdělení soudu, není patrné, v čem by oslabení pozice stěžovatelky spočívalo.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu lze považovat za zcela ústavně konformní.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu