ECLI:CZ:US:2016:4.US.2930.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2930/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Marie Brychtové a Mgr. Bohumila Brychty, zastoupených JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem PPS advokáti s.r.o., se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2015 č. j. 23 Cdo 4539/2014-657 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. ledna 2014 č. j. 23 Co 447/2013-611, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a obchodní společnosti AGS BOHEMIASTAV a.s., IČ: 60112174, se sídlem Praha 4 - Nusle, Na Zámecké 1518/9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. září 2015, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 31. května 2013 č. j. 5 C 153/2007-560 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali po vedlejší účastnici zaplacení částky 333 000 Kč (výrok I). Tato částka měla představovat smluvní pokutu za porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo ze dne 10. června 2002, uzavřené mezi stěžovateli jako objednavateli a vedlejší účastnicí jako zhotovitelkou, jejímž předmětem byla úprava rodinného domu podle vymezené projektové dokumentace. Dílo totiž nebylo dokončeno ve stanoveném termínu, tedy nejpozději dne 30. června 2003. Nadto byla jejich žaloba zamítnuta i v rozsahu, v němž měla být vedlejší účastnici uložena povinnost dokončit dílo splněním ve výroku rozsudku blíže vymezených dílčích povinností (např. instalovat plastovou mřížku zamezující zejména vletu ptáků a hmyzu pod střešní krytinu tak, aby v celé délce řádně uzavírala prostor pod střešní krytinou a neznemožňovala odtok vody stékající po pojistné fólii) (výrok II). Ohledně požadavku stěžovatelů na odstranění betonového překladu z jejich pozemku bylo řízení zastaveno (výrok III). Zároveň jim byla uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení vedlejší účastnici částku 151 008 Kč (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud"), jenž svým rozsudkem ze dne 30. ledna 2014 č. j. 23 Co 447/2013-611 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok I) a ve výrocích I a IV jej zrušil (výrok II). Z jeho odůvodnění vyplývá, že smlouva mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí byla postupně doplněna dodatky, včetně ujednání ze dne 4. července 2003, kterým účastníci v závěrečné fázi provádění díla definovali, co z požadovaného rozsahu díla bude dokončeno, a co nikoliv, a reagovali na průběh provádění díla i z hlediska jeho ceny. Podle odvolacího soudu tak došlo ke změně původní smlouvy, a to nejen v průběžném financování díla, ale též pokud jde o rozsah, v jakém má být provedeno. Práce, které byly blíže popsány v uvedeném ujednání, měly být dokončeny do 20. července 2003 za předpokladu, že stěžovatelé do 9. července 2003 dodají obklady a dlažby. K provedení těchto prací přitom následně skutečně došlo, s výjimkou odvětrání kotelny, jež však bylo zajištěno dodatečně. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2003 bylo zjištěno, že byly odstraněny i vady vytknuté při místním šetření správním orgánem. Změna původní smlouvy měla mít za následek, že dále již nemohou obstát požadavky žalobců vymezené ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně.
4. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 25. června 2015 č. j. 23 Cdo 4539/2014-657 jako nepřípustné. Otázkami stran nesprávného postupu odvolacího soudu se nebylo možné zabývat, neboť jimi měl být uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký předpokládá §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Přípustnost ale podle názoru dovolacího soudu nemohly založit ani námitky, které směřovaly proti posouzení změny díla zápisem ze dne 4. července 2003 jako privativní novace. Stěžovatelé totiž neměli vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že odvolací soud učinil v napadeném rozsudku překvapivý právní závěr, když ujednání ze dne 4. července 2003, byť jej v obecné rovině hodnotil jako běžnou novaci kumulativní, přiznal důsledky privativní novace coby formálně kvalifikovaného úkonu, kterým se měli stěžovatelé vzdát veškerých svých práv vůči zhotoviteli, včetně práva na dokončení díla bez finanční kompenzace za jeho nedokončenou část a záruky za jeho část provedenou. Tento závěr přitom neměl být nijak odůvodněn, a ani jej nebylo možné dovodit z provedeného dokazování. Naopak v něm lze spatřovat rozpor s §55 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, podle něhož v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, o které jde i v tomto případě, platí výklad pro spotřebitele příznivější.
6. Dále se měl odvolací soud odklonit i od právního závěru vysloveného v jeho rozsudku ze dne 31. ledna 2012 č. j. 23 Co 383/2011-503, jímž byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice proti stěžovatelům o zaplacení zbytku sjednané ceny, jak vyplývala ze stejné smlouvy o dílo. Důvodem zamítnutí byla skutečnost, že předmětné dílo tou dobou nebylo možné považovat za dokončené, v důsledku čehož měl být vyloučen i nárok na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud měl ponechat stranou i eventuální petit stěžovatelů, o němž doposud nebylo rozhodnuto.
7. Uvedená pochybení nebyla odstraněna ani ze strany dovolacího soudu, který měl o dovolání stěžovatelů rozhodnout formalisticky, když neshledal jeho přípustnost. Učinil tak navzdory tomu, že v něm stěžovatelé zformulovali své konkrétní procesní i hmotněprávní námitky a uvedli, jakým způsobem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadenými rozhodnutími mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky k projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
9. Výrokem II napadeného rozsudku odvolacího soudu byly zrušeny výroky I a IV rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku čehož nebylo o nároku, jehož se týkaly, doposud pravomocně rozhodnuto. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nepřípustná, neboť, jak vyplývá z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jejím prostřednictvím se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelé mají nadále možnost hájit svá práva v neskončeném řízení o jejich žalobě. Není přitom podstatné, že jím zákon umožňoval podat dovolání již proti kasačnímu výroku.
10. Pokud jde o výrok I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby v části týkající se povinnosti dokončit dílo, stěžovatelé proti němu mohli podat dovolání, jehož přípustnost se odvíjela od splnění podmínek uvedených v §237 občanského soudního řádu. Uvedené dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pakliže se tak stane, je tím (stejně jako v případě meritorního rozhodnutí o dovolání) splněna podmínka jeho efektivního vyčerpání ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je pak možné podat nejen proti usnesení dovolacího soudu, jež má z hlediska dovolacího řízení povahu posledního procesního prostředku k ochraně práva, nýbrž též proti rozhodnutí soudu odvolacího, proti němuž dovolání směřovalo. Je tomu tak z toho důvodu, že jde rovněž o konečné rozhodnutí, a to ve vztahu k řízení předcházejícímu podání dovolání. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu se podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu odvíjí ode dne doručení rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto dovolání.
11. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je podstatné, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost, aniž by specifikoval některý ze zákonných důvodů, který by v tomto ohledu vylučoval jeho uvážení (některý z důvodů uvedených v §238 občanského soudního řádu). Za této situace je proto třeba - přes argumentaci dovolacího soudu stran formálních nedostatků dovolání - považovat za důvod odmítnutí dovolání nesplnění podmínek uvedených v §237 občanského soudního řádu, což je důvod, u něhož tento soud naopak uvážením disponuje. Ústavní stížnost je tedy přípustná jak ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, tak ve vztahu k výroku I rozsudku odvolacího soudu. V tomto rozsahu byla zároveň podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud proto mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
IV.
Vlastní posouzení
12. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr se plně uplatní i v dané věci.
13. Dovolání stěžovatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, včetně jeho kasačního výroku. Ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu je však věcně projednatelná jen v rozsahu těch námitek, které se vztahovaly k odmítnutí dovolání v části týkající se výroku I rozsudku odvolacího soudu. Ve zbytku by byl totiž jakýkoliv zásah Ústavního soudu s ohledem na doposud neskončené řízení předčasný.
14. Pokud jde o jednotlivé námitky, napadenému usnesení dovolacího soudu lze zcela zjevně vytknout určitou rozporuplnost jeho odůvodnění, když nepřípustnost dovolání je v něm odůvodněna vadami podání, spočívajícími v absenci některých jeho zákonných náležitostí. Již bylo uvedeno, že tento rozpor nebrání tomu, aby Ústavní soud považoval odmítnutí dovolání za závisející na uvážení dovolacího soudu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tedy aby ústavní stížnost byla přípustná přímo proti rozsudku odvolacího soudu. Za situace, kdy stěžovatelé napadli i usnesení dovolacího soudu, se bylo nicméně třeba v první řadě vypořádat s tím, zda se tento soud nedopustil pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. V takovém případě by se totiž otevíral prostor k jejich ochraně v rámci dovolacího řízení.
15. Z hlediska přezkumu usnesení dovolacího soudu bylo rozhodující, zda se tento soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu nevyhnul posouzení právní otázky, jejíž odlišné zodpovězení by mohlo vést - pokud jde o žalobu na dokončení díla - k jinému výsledku řízení. Podstatou argumentace stěžovatelů, kterou uplatnili i v dovolání, byla nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, který měl ujednání ze dne 4. července 2003 přiznat účinky privativní novace místo novace kumulativní. Ústavní soud, aniž by na tomto místě hodnotil, zda stěžovatelé tuto otázku uplatnili procesně adekvátně, má ovšem za to, že i kdyby bylo možné této námitce přisvědčit, tato skutečnost by nemohla nic změnit na právním posouzení věci. Z hlediska jejich nároku, o němž bylo rozhodnuto výrokem II rozsudku soudu prvního stupně, totiž nebyl podstatný celkový rozsah změny původního právního vztahu, nýbrž pouze to, že na základě tohoto ujednání došlo ke změně obsahu povinnosti vedlejší účastnice. Přesněji řečeno měly být při dokončení stavby provedeny již jen v něm specifikované práce, a nikoli též práce jiné, včetně těch uvedených ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace tak odmítnutí dovolání nemohlo mít za následek porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelů o překvapivosti právního názoru odvolacího soudu, podle něhož mělo mít předmětné ujednání za následek právě uvedenou změnu obsahu závazku. Tento právní názor byl v odvolacím řízení předestřen vedlejší účastnicí a stěžovatelé měli možnost se k němu vyjádřit a reagovat na něj, ať už písemným podáním, nebo v průběhu jednání. V tomto směru přitom i postupovali. Předmětné právní posouzení není ani v žádném rozporu s právními závěry uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. ledna 2012 č. j. 23 Co 383/2011-503 vydaném ve věci žaloby vedlejší účastnice proti stěžovatelům na zaplacení zbylé ceny předmětného díla. I v tomto rozhodnutí se uvádí, že uvedeným ujednáním bylo upřesněno, co z požadovaného rozsahu díla bude doděláno, a co nikoliv. Ústavní soud považuje rozsudek odvolacího soudu - pokud jde o jeho relevantní část - rovněž za náležitě odůvodněný a v jeho právních závěrech nespatřuje svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, který by ve vztahu k němu otevíral prostor pro vyhovění ústavní stížnosti.
17. Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud se nezabýval námitkou, podle níž se odvolací soud neměl vypořádat s eventuálním petitem stěžovatelů, neboť tato nebyla v ústavní stížnosti nijak dále konkretizována.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Nezbylo mu tedy než odmítnout jejich ústavní stížnosti, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu