ECLI:CZ:US:2016:4.US.2959.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2959/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, směřující proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 4. 2016, č.j. 17 PP 235/2007-133, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, č.j. 12 To 189/2016-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 4. 2016, č.j. 17 PP 235/2007-133, bylo podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), rozhodnuto, že stěžovatel jako odsouzený vykoná zbytek souhrnného trestu odnětí svobody, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 2 T 54/2003, z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 17 PP 235/2007. Následná stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, č.j. 12 To 189/2016-144, podle §148 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodná zamítnuta.
Výše uvedenými rozhodnutími dle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a současně také práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K ústavní stížnosti byl připojen také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel namítá, že o nařízení výkonu zbytku trestu bylo rozhodováno až po lhůtě jednoho roku po uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a soud v tomto směru nesprávně zhodnotil jeho zavinění, které měl zkoumat pouze v rámci běhu fikční lhůty, a nikoliv po ní. Samotné neoznámení změny pobytu nemůže být podle stěžovatele bráno jako porušení podmínek podmíněného propuštění, když se v rámci svého faktického pobytu choval víceméně řádně a způsobem prokazujícím, že se napravil.
Soudy se podle stěžovatele dopustily pochybení také při zhodnocení chování stěžovatele v rámci zkušební doby, když daly přílišnou váhu jeho trestnímu odsouzení za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání v rámci zkušební doby, ačkoliv se jednalo v podstatě o bagatelní trestnou činnost nízké protispolečenské závažnosti, na druhou stranu však nezohlednily dosavadní pozitivní vývoj osobnosti stěžovatele, který bydlí s manželkou, stará se o své dvě děti, pracuje jako obchodní zástupce a působí jako trenér basketbalu mládeže.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je třeba posoudit jako zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 2 T 54/2003, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce sedmi roků. Z výkonu tohoto trestu byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 17 PP 235/2007, a byla mu stanovena zkušební doba v délce sedmi let za současného uložení povinnosti dle svých sil během zkušební doby uhradit způsobenou škodu. Stěžovateli bylo z trestu prominuto celkem 1227 dnů a zkušební doba stěžovateli běžela od 17. 1. 2008 do 17. 1. 2015.
Ve zkušební době byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 19 T 99/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 To 227/2014, odsouzen pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného dne 28. 1. 2013, k trestu odnětí svobody šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně soud zjistil, že stěžovatel během zkušební doby spáchal celkem deset dopravních přestupků, kdy mu byla opakovaně naměřena vyšší než povolená rychlost, anebo řídil pod vlivem alkoholu.
Stěžovatel byl tedy podmíněně propuštěn z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž mu byla uložena povinnost během zkušební doby žít řádným životem a uhradit podle svých sil způsobenou škodu. Okresní soud v Trutnově však konstatoval, že stěžovatel nesplnil ani jednu z těchto povinností, když byl během zkušební doby odsouzen pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, opakovaně páchal dopravní přestupky a škodu dle svých možností nehradil. Okresní soud v Trutnově proto ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č.j. 17 PP 235/2007-133, rozhodl, že stěžovatel zbytek souhrnného trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, vykoná.
V podstatě totožné námitky jako v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl již ve stížnosti proti rozsudku okresního soudu. Ta byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, č.j. 12 To 189/2016-144, jako nedůvodná zamítnuta. Pokud jde o námitku stěžovatele, že k rozhodnutí okresního soudu došlo až poté, co se ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil fikcí ke dni 17. 1. 2016, krajský soud upozornil na to, že stěžovatel nepochybně zavinil, že soud nerozhodl o tom, zda se osvědčil či nikoliv do jednoho roku od uplynutí zkušební doby (srov. §91 odst. 3 trestního zákoníku). Tento svůj závěr krajský soud zdůvodnil tím, že stěžovatel měnil pobyt, aniž by tuto změnu oznámil soudu, ačkoliv se k tomu zavázal, přičemž adresa trvalého bydliště stěžovatele je pouze formální, když se jedná o adresu ohlašovny. Soud tak nemohl vykonat šetření o chování stěžovatele na místě jeho pobytu, k nařízenému veřejnému zasedání na den 19. 11. 2015 (tedy ve lhůtě do jednoho roku po skončení zkušební doby podmíněného propuštění) se nepodařilo stěžovatele z důvodu neznámého pobytu předvolat a okresní soud tak musel na stěžovatele vydat příkaz k zatčení, který byl realizován až dne 22. 3. 2016. Krajský soud uzavřel, že z těchto důvodů k fikci osvědčení u stěžovatele nedošlo. Plně se přitom ztotožnil i s těmi závěry okresního soudu, že chování stěžovatele ve zkušební době rozhodně nelze vyhodnotit jako plnění podmínek, které mu byly při podmíněném propuštění stanoveny, přičemž ponechání podmíněného propuštění v platnosti by se neslučovalo se smyslem tohoto zmírňujícího rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody, nesdílí. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje již uplatněnou argumentaci, se kterou se však soudy již vhodně vypořádaly. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly až po roce od uplynutí zkušební doby a v úvahu tak připadlo vyslovení fikce dle §91 odst. 3 trestního zákoníku, bylo třeba zabývat se otázkou, zda na tom, že soud rozhodnutí dle §91 odst. 1 trestního zákoníku neučinil dříve, tzn. do roka od uplynutí zkušební doby, měl stěžovatel vinu či nikoliv. V tomto směru ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereflektuje obsah usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. K překročení dané roční lhůty skutečně došlo, z odůvodnění usnesení krajského soudu je však patrné, že soud se otázce zavinění stěžovatele věnoval a svůj závěr také srozumitelně zdůvodnil.
Pokud jde o posouzení toho, zda jsou splněny podmínky pro vyslovení, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil či nikoli, jde především o věc obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti konkrétních okolností daného případu posoudit, zda tyto podmínky jsou splněny, či nikoliv. Ústavní soud přitom respektuje nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů, byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. Tak tomu však v projednávané věci není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti akcentuje aktuální pozitivní vývoj své osobnosti a související sociální ukotvení a současně bagatelizuje fakt, že byl ve zkušební době podmíněného propuštění odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, jakož i skutečnost, že se ve zkušební době opakovaně dopouštěl přestupků v oblasti dopravy. Z hlediska ústavního posouzení je však podstatné, že se soudy těmito aspekty života stěžovatele ve zkušební době pečlivě zabývaly a pokud v odůvodnění napadených rozhodnutích dostatečně vyložily akceptovatelné rozhodovací důvody, není úkolem Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat.
V.
Z napadených rozhodnutí, jakož i z jejich výše naznačené rekapitulace, je patrné, že soudy zohlednily okolnosti podstatné pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, své úvahy adekvátně zdůvodnily a vypořádaly se také s námitkami stěžovatele. Rozhodnutí nelze považovat ani za svévolná či excesivní a Ústavnímu soudu tak vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat.
Pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal také odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu