ECLI:CZ:US:2016:4.US.2962.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2962/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Pavla Horkého, zastoupeného Mgr. Luborem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, č. j. 21 Cdo 1424/2016-65, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015, č. j. 15 Co 51/2015-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 10. 2015, č. j. 15 Co 51/2015-47, toliko formulačně změnil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 12. 2014, č. j. 12 C 203/2014-30, přičemž se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovateli nelze vůči bývalému zaměstnavateli (důlní společnosti) přiznat doplatek starobního důchodu, na který by měl nárok ve vyšší částce, nebýt jeho pracovního úrazu ze dne 22. 8. 1989, v jehož důsledku nemohl nadále vykonávat práci horníka. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 6. 2016, č. j. 21 Cdo 1424/2016-65, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 5. 9. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 a na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že by mu měl bývalý zaměstnavatel vyplácet nejen náhradu za ztrátu na výdělku, ale následně i za ztrátu na důchodu.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem; rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - jeho úkolem je výhradně přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Žádné pochybení tohoto druhu v daném případě neshledal.
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel před civilními soudy i v ústavní stížnosti setrvale uplatňuje argumentaci, že by mu bývalý zaměstnavatel měl nahrazovat nejen ztrátu na výdělku (což po řadu let činil), ale následně i ztrátu na důchodu. Takovému právnímu názoru nemůže přisvědčit ani Ústavní soud z pohledu ústavních garancí základních práv a svobod.
Stěžovatel se domáhá, aby mu bývalý zaměstnavatel doplácel starobní důchod do hypotetické výše, které by dosahoval, pokud by k pracovnímu úrazu v roce 1989 nedošlo. Nejen že takovou povinnost zaměstnavateli nestanoví předpisy pracovního práva ani práva sociálního zabezpečení, ale stěžovatel navíc vychází z ničím nepodložené presumpce, že by býval i nadále a po celý zbytek svého pracovního života vykonával tutéž práci v hornictví, pokud by k pracovnímu úrazu nedošlo. Platné právo na situace tohoto druhu pamatuje - zaměstnavatel je povinen nahrazovat zaměstnanci po pracovním úrazu ztrátu na výdělku a takový příjem se následně započítává i do vyměřovacího základu důchodu. Stěžovatel se nicméně s těmito kompenzacemi nespokojil a požadoval navíc i náhradu za navýšení důchodu, kterého by hypoteticky dosáhl podle §76a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 7. 2006, tedy specifického navýšení procentní výměry pojištěncům vykonávajícím dlouhodobě zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu