ECLI:CZ:US:2016:4.US.3019.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3019/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1. Ing. Františka Brychty a 2. Hany Brychtové, oba zastoupeni JUDr. Alenou Malachovou, advokátkou se sídlem Studentská 946/4, Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015 č. j. 29 A 30/2013-175 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 5 As 233/2015-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které v posuzované věci neposkytly ochranu právům a oprávněným zájmům stěžovatelů, které byly porušeny správními orgány v předcházejícím správním řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 17. 4. 2013 č. j. KUJI 25781/2013 ODSH 271/2013-Ma/RODV bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice (dále jen "stavební úřad") ze dne 17. 12. 2012 č. j. MUMB/ODSH/29599/2012, jímž stavební úřad vydal městu Moravské Budějovice (dále jen "stavebník") stavební povolení na stavbu "oprava inženýrských sítí v ulicích Peroutka, Nerudova, B., Moravské Budějovice - SO 01 - oprava komunikace". Rozhodnutí o odvolání napadli stěžovatelé žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Proto je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních orgánů a následně správních soudů. Jádro opakující se argumentace stěžovatelů tkví v jejich nesouhlasu se změnou obousměrného na jednosměrný provoz na jedné z opravovaných ulic. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména opětovně poukazují na skutečnost, že ačkoliv na předmětném místě v ulici B. existovala v době rozhodování správních orgánů asfaltová vozovka široká 7 m, na základě stavebního povolení mělo dojít k opravě vozovky o šířce 4,5 m a chodníků na uvedené ulici. Ty však v době vydání stavebního povolení neexistovaly, a proto ani podle jejich názoru nebylo možné provést jejich "rekonstrukci" či "opravu", resp. rozhodnout o povolení jejich rekonstrukce či opravy. V tomto smyslu stěžovatelé označují stavební povolení za nicotné a uvádějí, že správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav věci.
Ústavní soud však považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle relevantní právní úpravy týkající se vedení stavebního řízení a vypořádávání námitek účastníků tohoto správního řízení podle stavebního zákona. Správní soudy přesvědčivě a ústavně konformně se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelů, které však stěžovatelé opětovně vznášejí v ústavní stížnosti.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal důvody ke kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu