ECLI:CZ:US:2016:4.US.3022.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3022/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti FAMKO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Preslova 2, zastoupené Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2015, č. j. 32 Cdo 805/2015-220, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. září 2014, č. j. 1 Cmo 189/2008-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mělo dojít k porušení čl. 1 Ústavy ČR.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007, č. j. 19 Cm 216/2006-52, byla k žalobě stěžovatelky povolena obnova řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000; usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2008, č. j. 19 Cm 216/2006-94, byl doplněn výrok tohoto usnesení tak, že se povoluje i obnova odvolacího řízení, vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 190/2002.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009, č. j. 1 Cmo 189/2008-102, bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně změněno tak, že se žaloba na obnovu řízení zamítá. Následnému dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. prosince 2010, č. j. 32 Cdo 2586/2009-134, vyhověl, zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. března 2011, č. j. 1 Cmo 189/2008-143, usnesení Krajského soudu v Brně potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, č. j. 32 Cdo 2434/2011-157, bylo uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno a věc byla znovu vrácena k dalšímu řízení.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2012, č. j. 1 Cmo 189/2008-168, bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně změněno tak, že se žaloba na obnovu řízení zamítá. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. ledna 2013, č. j. 32 Cdo 3422/2012-185, zamítl. Stěžovatelka podala ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 1148/13, kterým usnesení Nejvyššího soudu i Vrchní soud v Olomouci zrušil. Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným usnesením ze dne 10. září 2014 znovu rozhodl tak, usnesení Krajského soudu v Brně změnil a žalobu na obnovu řízení zamítl. Nejvyšší soud pak dovolání napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, včetně řízení, jehož obnovy se domáhala. Uvedla, že získala doklad potvrzující, že původní plnění bylo bez právního důvodu a že tento doklad posloužil i pro jiné řízení, od jehož příznivého výsledku odvodila stěžovatelka opodstatněnost svého návrhu na obnovu řízení; uvedla dále, že rozhodnutí v řízení vydané bylo pravým důvodem obnovy. Stěžovatelka má za to, že soudy se dostatečně nevypořádaly s její argumentací, zaujaly ryze formalistické a účelové stanovisko, které je v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti. Podle stěžovatelky rozhodnutí vyplývají ze skutkových zjištění, která nemají oporu v obsahu spisu. Stěžovatelka (její právní předchůdce) plnila, a když v jiném řízení prokázala, že neexistoval právní důvod, soudy existenci tohoto jiného řízení neakceptovaly jako důvod obnovy. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry odvolacího a dovolacího soudu v tom smyslu, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, není důvodem pro obnovu řízení, a proto navrhla napadená usnesení zrušit.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 19 Cm 216/2006 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by byl podle jednoduchého práva procesně vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, což však nezjistil.
Z procesních předpisů vyplývá, že řízení o mimořádném opravném prostředku (žalobě na obnovu řízení) je rozděleno do dvou kroků. Řízení o žalobě na obnovu a následně samo obnovené řízení, které však nenastane, není-li v prvním z nich obnova povolena. V projednávané věci probíhala první fáze řízení na základě návrhu stěžovatelky, kterému soud prvního stupně vyhověl. Odvolací soud se opakovaně zabýval otázkou, zda je tvrzený důvod obnovy důvodem způsobilým; jeho závěrem je, že výsledek řízení, který stěžovatelka za důvod obnovy označila, podmínku způsobilosti nesplňuje. Jak je z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci patrné, způsobilým důvodem by byl doklad, který vedl k vydání rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2006, nikoliv předmětné rozhodnutí.
Čl. 11 odstavec 1 Listiny zakotvuje právo na vlastnictví majetku, jeho zákonný obsah i ochranu. Řízením o žalobě na obnovu, které se nedostalo do druhé fáze, nemohlo být z podstaty věci zasaženo do práva stěžovatelky zaručeného v uvedeném článku. Předmětem řízení byla způsobilost návrhu, nikoliv ochrana majetku stěžovatelky. Řízení pak splnilo požadavky spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny, respektive čl. 6 Úmluvy. Samotný fakt, že soudy dospěly k jinému, pro stěžovatelku nepříznivému závěru, není porušením tohoto zaručeného práva.
Za daného stavu věci dospěl IV. senát Ústavního soudu k závěru, že Vrchní soud v Olomouci se ve svém napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s požadavkem uloženým mu předchozím rozhodnutím Ústavního soudu. Ten nálezem sp. zn. IV. ÚS 1148/13 zrušil rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu s tím, že se soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou stěžovatelky ve vztahu k totožnosti předmětu řízení. V nyní napadeném rozhodnutí však vrchní soud reagoval na nález Ústavního soudu a vysvětlil, proč má za to, že se nejedná o týž předmět řízení, tedy, proč nepovažuje rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Cm 454/95, za rozhodnutí, které by bylo způsobilé založit důvod k obnově. Soudy v řízení o obnově řízení vydáním napadených rozhodnutí nezkrátily stěžovatelku v jejích naříkaných právech způsobem, který v ústavní stížnosti uvedla; respektovaly procesní předpisy a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu