ECLI:CZ:US:2016:4.US.3026.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3026/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Litery, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, pobočka Brno, Slovákova 279/11, proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2014, č. j. 96 Nc 5934/2008-194, Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2015, č. j. 20 Co 342/2014-226, a Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, č. j. 26 Cdo 2993/2015-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně mělo dojít k porušení čl. 95 odstavce 1 Ústavy ČR.
Výše uvedeným usnesením Městského soudu v Brně byl zamítnut návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce nařízené usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. září 2008, č. j. 96 Nc 5934/2008-6. K odvolání Krajský soud v Brně citovaným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a Nejvyšší soud následné dovolání napadeným usnesením odmítl.
Podle stěžovatele Nejvyšší soud účelově pominul, že otázka posouzení zániku smlouvy písemným odstoupením podle §48 odstavce 2 zákona č. 40/1964, v tehdy platném znění, není otázkou skutkovou, ale právní, takže její nesprávné právní posouzení odvolacím soudem je dovolacím důvodem podle §241a odstavce 1 o. s. ř. Obdobně je otázkou právní i posouzení písemného uznání závazku oprávněného vůči povinnému, který v době setkání s pohledávkou oprávněného nebyl promlčen. Dále byl nesprávně posouzen zánik smlouvy (následné smlouvy), což by mělo být překážkou pro uspokojení pohledávky oprávněného z titulu práva na úhradu bezdůvodného obohacení, zhodnotil-li povinný pronajatou nemovitost. Uvedené okolnosti jsou podle stěžovatele znakem interpretační libovůle soudů a vybočují z akceptovatelných mezí; jedná se o přepjatý formalismus porušující zaručená práva. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 96 Nc 5934/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatel se jako povinný po nařízení exekuce domáhal, aby byla započtena jím tvrzená pohledávka vůči oprávněnému, což by vedlo ke snížení exekuované částky. Konstatoval zhodnocení nemovitosti, jejíž náhrada mu nebyla oprávněným poskytnuta. Jak je ze spisu Městského soudu v Brně zjevné, otázkou započitatelnosti tvrzeného nároku se zabývaly soudy nejen v řízeních zakončených napadenými rozhodnutími, ale i v řízení o návrhu na odklad provedení exekuce, který Městský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 28. února 2011, č. j. 96 Nc 5934/2008-79, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2012, č. j. 20 Co 283/2011-95.
Otázkou tvrzeného zhodnocení nemovitosti se nalézací soud důkladně zabýval. Vzhledem k tomu, že oprávněný nesouhlasil se stavební úpravou, kterou provedl povinný za nájemce, a která s ohledem na uzavřenou smlouvu souhlas pronajímatele vyžadovala, soud neshledal opodstatněnost tvrzení stěžovatele. Proto nebyl důvod posuzovat setkání započitatelných pohledávek stran. Odvolací soud tyto závěry potvrdil, a nadto uvedl, že k setkání pohledávek s ohledem na promlčení stěžovatelem tvrzeného nároku ani nemohlo dojít. V dovolání pak stěžovatel znovu zopakoval svoje již projednané námitky - pokud pak Nejvyšší soud neshledal důvodnost dovolání, nelze mu tento postup vytknout. Podle Ústavního soudu nejsou tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti opodstatněná; stěžovatel totiž neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem soudů došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu