ECLI:CZ:US:2016:4.US.3031.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3031/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Zemědělského družstva vlastníků Fryšták se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, č. j. 28 Cdo 20/2015-347, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2014, č. j. 38 Co 434/2012-323, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Rovněž namítl porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 63 C 144/99-98, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 26 393 230 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení 758 225 Kč (výrok II.). K odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 38 Co 113/2005, rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 63 C 144/99-290, zastavil řízení co do částky 57 277 Kč (výrok I.), a dále uložil žalované zaplatit žalobci 26 335 953 Kč s příslušenstvím (výrok II.), na náhradě nákladů řízení 1 337 597 Kč (výrok III.) a zaplatit státu znalečné ve výši 9 682 Kč (výrok IV.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost nahradit státu znalečné ve výši 9 682 Kč (výrok II.) a zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 835 719 Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že uzavřel s právním předchůdcem žalované dohodu o odstranění ekonomické újmy podle ustanovení §23 odst. 1 písm. b) zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 53/1966 Sb.); zároveň byla smluvena náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s upřesněním hranic pásem hygienické ochrany vodní nádrže. Na základě této dohody bylo plněno až do novely §23 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen "zákon č. 334/1992 Sb."), provedené zákonem č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů (dále jen "zákon o státním rozpočtu"). Novela vyloučila splnění povinností k odstranění ekonomické újmy podle dřívějších předpisů a stěžovatel tak již nedostal zaplaceno za činnosti, které by ve svém vlastním zájmu nevykonal. Stěžovatel uvedl, že většina smluvených investičních akcí byla dokončena a splatná ještě před novelou, uznává legitimní úmysl zákonodárce, že daný režim vyplácení náhrad není efektivní a nadále únosný pro státní rozpočet, je však přesvědčen, že takovýto záměr nemůže v žádném případě ospravedlnit zásah do jeho základních práv - proto navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
K ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka řízení, Krajský soud v Brně, předseda senátu 38 Co, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku i usnesení Nejvyššího soudu. Za účastníka řízení, Nejvyšší soud, se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 28 Cdo, který znovu prezentoval, že v daném případě se nemůže jednat o tzv. pravou retroaktivitu, neboť došlo pouze k modifikaci právních následků založených podle dřívějších předpisů toliko s účinky do budoucna. Rozporoval námitku stěžovatele, že nelze dospět k závěru o vyloučení nároku na vydání bezdůvodného obohacení na základě reflexe účelu jiné právní normy. Takováto námitka podle něj postrádá ústavněprávní rozměr, jelikož se vztahuje výlučně k interpretaci jednoduchého práva, navíc jde o všeobecně přijímanou a žádoucí metodu výkladu, berou-li obecné soudy zřetel na právní řád jako hodnotový celek; ústavní stížnost pak považuje za zjevně neopodstatněnou.
K ústavní stížnosti se jakožto vedlejší účastník řízení vyjádřila i žalovaná, která se podrobně zabývala námitkami stěžovatele a uvedla, že podle jejího přesvědčení stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry soudů, s nimiž se neztotožňuje, přičemž napadená rozhodnutí soudů se s provedenými důkazy podrobně vypořádala. K samotné problematice pak uvedla, že není možno odhlédnout od kontextu doby, kdy byla odstraněna nadřazenost užívacích práv nad právy vlastnickými, a právě k zemědělským družstvům jako uživatelům pozemků směřovaly prostředky k eliminaci ekonomické újmy. Poukázala rovněž na samotnou smlouvu, v níž Ministerstvo životního prostředí souhlasí s úhradou ekonomické újmy, s tím, že prostředky poskytuje Ministerstvo financí podle možností státního rozpočtu a navrhla ústavní stížnost zamítnout.
Stěžovatel zaslal repliku až po uplynutí stanovené lhůty; zopakoval výhrady proti závěrům Nejvyššího soudu a vznesl připomínky k vyjádření vedlejšího účastníka.
Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 63 C 144/99, a poté, co se seznámil s obsahem spisu, napadených rozhodnutí i dalších písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nalézací soud žalobě jako důvodné vyhověl. Krajský soud v Brně požadoval upřesnit, v čem mělo spočívat bezdůvodné obohacení žalované, a jaký je jeho rozsah. Nový (opět vyhovující) rozsudek Městského soudu v Brně odvolací soud změnil, přičemž dospěl k závěru, že o bezdůvodné obohacení se nejedná a nelze dovodit, že by se provedením prací ušetřily prostředky žalované. Odvolací soud přitom odkázal na důvodovou zprávu k zákonu o státním rozpočtu, podle níž je poskytování náhrad nesystémové a neefektivní využívání finančních prostředků státu. Žalovaná (její právní předchůdkyně) proplácela finanční náhrady na vrub státního rozpočtu, a nemohla se tak bezdůvodně obohatit. V dovolání sice stěžovatel tvrdil aplikaci nepřípustné retroaktivity, Nejvyšší soud však provedl výklad zákona a dovodil, že legislativní zásah směřoval k vyloučení všech náhrad. Nejedná se tedy o pravou retroaktivitu, ustanovení není aplikováno na dřívější právní vztahy ani nepotlačuje právní relevanci již po právu poskytnutého plnění. Odepření povinností ze schválené dohody by bylo možné považovat za případ nepravé zpětné působnosti akceptovatelné v případě, že je vhodné a potřebné k dosažení sledovaného cíle zákonem; pokud by byl jinak popřen jeho smysl.
Retroaktivitou se zabýval i Ústavní soud (např. sp. zn. Pl. ÚS 33/01), který vyloučil pravou retroaktivitu - možnost posoudit právní skutečnosti či vztahy uskutečněné dříve, než aplikovaná norma nabyla účinnosti, tedy změnit právní následky podle práva nastalé přede dnem její účinnosti. Naopak pro nepravou právní retroaktivitu je typické, že právní vztahy vzniklé za platnosti práva starého se jím spravují až do doby účinnosti nové úpravy, poté se však řídí právem novým. Tomuto vymezení aplikace provedená v projednávaném řízení odvolacím a dovolacím soudem odpovídá. Nejvyšší soud se otázkou retroaktivity věcně zabýval a Ústavní soud v jeho postupu neshledal stěžovatelem tvrzené pochybení.
V projednávané věci přitom není možné odhlédnout od faktu, že aplikovanou normou byl zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (č. 334/1992 Sb.), který přinesl nové vnímání ochrany půdy; nadále je ochrana půdy především věcí a v zájmu vlastníka. Byl rovněž zrušen institut ekonomické újmy (Nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 102/1976 Sb., o odstraňování ekonomické újmy socialistických zemědělských organizací), které bylo zachováno, a to pouze do zmíněné novely provedené zákonem o státním rozpočtu - jde pro případy vzniku ochranných pásem nádrží povrchových vodních zdrojů, již dříve zčásti vyloučené (§23 odst. 4 zákona č. 53/1966 Sb.).
Ústavní soud tedy v projednávaném případě neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k takovým zásahům do práv stěžovatele, které ve své ústavní stížnosti namítá. Soudy sice stěžovateli nevyhověly, jejich postup však byl zákonný, a to jak z hmotněprávního tak i z procesního hlediska.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu