ECLI:CZ:US:2016:4.US.3041.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3041/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 6. 2016, č.j. 1 T 155/2015-1977, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, č.j. 13 To 303/2016-2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 6. 2016, č.j. 1 T 155/2015-1977, bylo podle §72 odst. 1, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, č.j. 13 To 303/2016-2019, byla zamítnuta stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Dle přesvědčení stěžovatele došlo v jeho případě k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž z důvodů níže uvedených by měl být stěžovatel bezodkladně propuštěn z vazby na svobodu.
Stěžovatel především namítá, že byl bez svého souhlasu odňat zákonnému soudci, resp. senátu. Upozorňuje, že při vazebním zasedání dne 17. 3. 2016 a v hlavním líčení dne 23. 6. 2016 rozhodoval v jeho vazební věci senát složený částečně z jiných přísedících, což považuje za nezákonný postup. V této souvislosti odkazuje na ustanovení §73f odst. 1 trestního řádu, dle kterého se vazební zasedání v řízení před soudem koná za stálé přítomnosti všech členů senátu. Toto ustanovení bylo podle stěžovatele jednoznačně porušeno, když o dalším trvání jeho vazby rozhodl jiný než příslušný senát.
Dále stěžovatel uvádí, že přes jeho osobní přítomnost mu nebylo umožněno se ve věci jakkoliv vyjádřit, případně uvést skutečnosti zdůvodňující jeho propuštění na svobodu, k čemuž došlo nepředvídatelným postupem soudu prvního stupně, který stěžovatele neinformoval o tom, že v rámci hlavního líčení bude rozhodovat o dalším trvání vazby a znemožnil mu tak jeho obhajobu.
Ústavní stížností napadené usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 6. 2016 je navíc podle názoru stěžovatele v podstatě identické s předchozím rozhodnutím téhož soudu ze dne 17. 3. 2016. Stěžovatel se proto domnívá, že soud prvního stupně nevěnoval důvodnosti vazby jakoukoliv pozornost, když se nezabýval zkoumáním podmínek pro další trvání vazby, ale namísto toho pouze okopíroval původně uváděné obecné důvody.
III.
Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Prostřednictvím ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, a to přesto, že se s nimi krajský soud ve svém rozhodnutí zcela dostatečně vypořádal. Tím ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Pakliže stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že byl v souvislosti s rozhodováním o ponechání ve vazbě odňat svému zákonnému soudci, je zapotřebí shodně s krajským soudem konstatovat, že stěžovatelem odkazované ustanovení §73f odst. 1 trestního řádu upravuje průběh konkrétního vazebního zasedání. Stálou přítomností všech členů senátu se tak rozumí nepřetržitá fyzická přítomnost osob v místnosti, kde se koná vazební zasedání, a to po celou dobu vazebního zasedání (viz ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 944), a nikoliv nezměnitelnost senátu v dalším vazebním zasedání v téže trestní věci.
Souhlasit nelze ani s námitkou vůči postupu okresního soudu, který o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl v rámci hlavního líčení. Soud prvního stupně postupoval v souladu s §73d odst. 1 trestního řádu, dle kterého koná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, jehož se účastní obviněný, rozhodne soud i o vazbě, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, č.j. 13 To 303/2016-2019, stěžovatel nepožádal o konání vazebního zasedání a o dalším trvání vazby bylo rozhodnuto v hlavním líčení, jehož se účastnil stěžovatel i jeho obhájce. Stěžovateli tak byl zajištěn bezprostřední přístup k soudu, kde mohl učinit jakýkoli návrh týkající se vazby. V hlavním líčení byl vyslechnut, využil však svého práva nevypovídat a nijak se nevyjádřil ani k otázce trvání vazby. Stěžovatel tedy dostal prostor brojit proti dalšímu trvání vazby v rámci hlavního líčení dne 23. 6. 2016, přičemž mu, resp. jeho obhájci, muselo být známo, že soud bude s ohledem na zákonné lhůty rozhodovat o dalším trvání vazby, když předchozí vazební rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 3. 2016. Uvedený postup tak není možno považovat za nepředvídatelný, ani v něm nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele.
Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom směru, že ústavní stížností napadené usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 6. 2016 je v podstatě identické s předchozím rozhodnutím téhož soudu ze dne 17. 3. 2016. Byť je třeba opakované používání totožných formulací vnímat jako problematické, podstatné je, že s ohledem na uvedené argumenty toto rozhodnutí z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí, když závěr, že by okresní soud nevěnoval důvodnosti dalšího trvání vazby potřebnou pozornost, na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí učinit nelze.
Okresní soud v Kolíně v rozhodnutí ze dne 23. 6. 2016, č.j. 1 T 155/2015-1977, rekapituloval, že stěžovatel je trestně stíhán pro loupež, distribuci omamných a psychotropních látek a těžké ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, přičemž již byl v minulosti odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 4. 9. 2013 a byla mu stanovena zkušební doba v délce čtyř let. Obava z opakování trestné činnosti, a tedy vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu, je dle okresního soudu zdůvodněna tím, že stěžovatel se nachází ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za obdobnou trestnou činnost a kromě nyní podané obžaloby je proti němu vedeno další trestní stíhání pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, přečin výtržnictví, přečin nebezpečného vyhrožování, zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu a zločin loupeže spáchaný ve spolupachatelství. Právě uvedené skutečnosti a rozsah jednání stěžovatele tak vedly okresní soud k závěru, že stěžovatel by si i na svobodě nadále opatřoval prostředky k životu stejným způsobem a tedy že by opakoval trestnou činnost. Pokud jde o další trvání důvodů vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu, okresní soud poukázal na to, že s ohledem na obsah telefonických odposlechů a kontakty stěžovatele v zahraničí reálně hrozí, že se pokusí využít neoprávněně získaný prospěch a uprchne z území České republiky, aby se v případě uznání viny vyhnul trestu v této, ale i v dalších trestních věcech. Soud prvního stupně konstatoval, že v mezidobí nedošlo k žádným změnám, které by právě uvedené závěry zpochybnily. Zabýval se také možností nahradit vazbu stěžovatele jiným opatřením, ale vzhledem k dosavadnímu způsobu života stěžovatele, druhu a rozsahu trestné činnosti a vzhledem k době, po kterou měla být trestná činnost stěžovatelem páchána, dovodil, že vazbu nahradit nelze.
Se závěrem okresního soudu o stále trvající existenci vazebních důvodů dle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu se přitom zcela ztotožnil také krajský soud, který toto své přesvědčení taktéž řádně zdůvodnil. Doplnil, že věc se dosud nepodařilo skončit vzhledem k opakovanému odročování hlavního líčení z důvodů na straně obžalovaných a z důvodů nekázně či neznámého pobytu svědků, přičemž upozornil, že přehlédnout v tomto směru nelze ani obtížnost věci.
V.
Na základě naznačené argumentace lze uzavřít, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu předmětných ustanovení se nedopustily svévole. Na námitky stěžovatele navíc adekvátně reagoval již krajský soud (podrobně viz s. 3-8 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, č.j. 13 To 303/2016-2019), přičemž tak učinil způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.
Navzdory názoru stěžovatele se pak Ústavní soud domnívá, že obecné soudy se při znalosti dosavadního průběhu řízení otázkou trvající existence vazebních důvodů zabývaly, přičemž srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností i nadále vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu, jakož i to, proč nepřichází v úvahu použití některého z institutů nahrazujících vazbu. Tvrzení způsobilá zpochybnit další trvání vazby (kromě odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3109/13, týkající se tzv. doktríny zesílených důvodů) ostatně stěžovatel nepředložil ani v ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí. Vzhledem k tomu, že kvalifikované pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem tvrzené porušení práv Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu