ECLI:CZ:US:2016:4.US.3079.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3079/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Tomáše Del Maschia, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, č. j. 26 Cdo 5145/2014-393, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014, č. j. 10 Co 119/2014-358, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 9. 1. 2014, č. j. 31 EXE 1399/2011-333, zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 11. 8. 2011, č. j. 31 EXE 1399/2011-20, jakož i na odklad exekuce, vedené pro 396 640 Kč. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2014, č. j. 10 Co 119/2014-358, usnesení okresního soudu v rozsahu odvolání stěžovatele potvrdil; dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) či h) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 e. ř. z důvodu započtení vzájemných pohledávek mezi stěžovatelem a oprávněnou Irish Pub Vsetín, s. r. o. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 6. 2015, č. j. 26 Cdo 5145/2014-393, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu.
Proti usnesením Nejvyššího soudu a krajského soudu v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání, se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 15. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil; současně navrhuje vydání předběžného opatření, kterým bude soudnímu exekutorovi přikázáno zdržet se realizace dražby. Namítá zásah do ochrany vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spatřovaný v tom, že pohledávku, kterou mínil započíst, sice nemá vůči oprávněné, ale vůči Irské hospodě, s. r. o., což však nemůže bránit započtení, neboť pohledávka vůči němu byla původním věřitelem Ladislavem Volným postoupena právě na Irskou hospodu, s. r. o., a ta ji následně postoupila na oprávněnou. V obou společnostech působila tatáž osoba (David Vinkler), přičemž Irská hospoda, s. r. o., v mezidobí prošla insolvenčním řízením a zanikla, tedy pohledávka stěžovatele vůči ní je nevymahatelná.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že projednávaná věc je věcí exekuční, přičemž v minulosti přezkoumával rovněž předmětný exekuční titul; usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 915/13, odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudkům obecných soudů, jimiž mu bylo uloženo zaplatit oprávněné spornou částku 396 640 Kč s příslušenstvím. V daném řízení se obecné soudy zabývaly mj. i námitkou týkající se okolností postoupení pohledávky z Irské hospody, s. r. o., na oprávněnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by se opakovaně zabýval úvahami obecných soudů, které byly určující pro jejich rozhodnutí o zastavení exekuce. Pro přezkum je relevantní výhradně dodržení ústavního rámce jeho rozhodovací činnosti.
Obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily svůj závěr, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro započtení vzájemných pohledávek stěžovatele a oprávněné, které by mělo za následek zastavení exekuce. Na věc aplikovaly §363 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy účinném znění, ve spojení s §529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění. Vyložily, že pohledávku oprávněné vůči stěžovateli, která je předmětem exekuce, nelze započíst proti pohledávce stěžovatele vůči Irské hospodě, s. r. o. Stěžovatel může použít k započtení pouze pohledávky vůči prvnímu či poslednímu věřiteli; pokud pohledávka původně náležela Ladislavu Volnému, ten ji postoupil na Irskou hospodu, s. r. o., a ta ji následně postoupila na oprávněnou, mínil stěžovatel provést započtení proti pohledávce, kterou má vůči subjektu uprostřed řetězce postoupení, což zákon neumožňuje.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při posouzení věci neopustily rovinu výkladu a aplikace podústavního práva. Stěžovatel svojí argumentací vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým bylo podústavní právo použito v jeho případě; domáhá se, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil a uložil jim provést aplikaci zákona jinou - pro stěžovatele příznivější. Taková role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší; pokud by ji přijal, fakticky by nahrazoval rozhodovací činnost obecných soudů.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Týmž výrokem rozhodl totožně i o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, které lze ve smyslu §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vydat výhradně v řízení o ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, tedy nikoli proti rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu