ECLI:CZ:US:2016:4.US.3088.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3088/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti AREMSI s. r. o. se sídlem v Brně, Příkop 843/4, zastoupené Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 80, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 19/2015-A-74, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, č. j. 2 VSPH 1803/2014-A-53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014, č. j. MSPH 59 INS 34251/2013-A-38, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. ve slovech, takto:
Řízení o návrhu na zrušení ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. ve slovech "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a)" spojeném s ústavní stížností se zastavuje; ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2014, č. j. MSPH 59 INS 34251/2013-A-38, zamítl návrh stěžovatelky jako insolvenčního navrhovatele (věřitele) na zjištění úpadku dlužníka EP Line SE. Vyšel ze zjištění, že podkladem řízení jsou spory mezi stěžovatelkou a dlužníkem vyplývající ze smlouvy o výhradní distribuci výrobků Spin Master v Česku a na Slovensku. Uzavřel, že stěžovatelka neosvědčila ani svoji splatnou pohledávku za dlužníkem, ani úpadek dlužníka; insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení nalézací, o což stěžovatelka fakticky usilovala. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2014, č. j. 2 VSPH 1803/2014-A-53, usnesením městského soudu potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 19/2015-A-74, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu.
Proti usnesením obecných soudů všech tří stupňů se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 17. 10. 2015, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil; současně navrhla zrušení výše uvedené části ustanovení občanského soudního řádu. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v závěru nalézacího i odvolacího soudu, že v řízení nebyly osvědčeny předpoklady pro rozhodnutí o úpadku dlužníka. Obecné soudy navíc neprovedly veškeré důkazy, které stěžovatelka navrhovala; mimoto brojí proti tomu, že o odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto jen předsedou senátu (nikoli senátem).
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem; rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; pro přezkum je relevantní výhradně dodržení ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Na pozadí jejího obchodního sporu s dlužníkem ohledně distribučních práv k výrobkům Spin Master na českém a slovenském trhu a rozboru skutkových i právních okolností věci ústavně konformním způsobem odůvodnily závěr, že stěžovatelkou nebyly osvědčeny náležitosti úpadku dlužníka, jak jsou vymezeny v §3 odst. 1 insolvenčního zákona. Obecné soudy správně poukázaly na to, že insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení nalézací, jinými slovy k ověření tvrzení ohledně úpadku nelze provádět rozsáhlé a složité dokazování ohledně účetnictví dlužníka a skutečně realizovaných prodejů, jak stěžovatelka navrhovala. Vyjádřily domněnku, že insolvenční návrh měl primárně řešit osobní spor s dlužníkem a sanovat podnikatelský neúspěch stěžovatelky. Nejvyšší soud pak nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud její dovolání odmítl pro absenci zákonných náležitostí, které ostatně ani v ústavní stížnosti podrobněji nevymezila - toliko v obecné rovině brojila proti tomu, že soudy nezjistily úpadek dlužníka.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k návrhu na zrušení výše uvedené části občanského soudního řádu, který stěžovatelka spojila se svojí ústavní stížností, bylo řízení zastaveno podle §77 zákona o Ústavním soudu, neboť podáním ze dne 1. 4. 2016 vzala stěžovatelka tento návrh zpět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu