ECLI:CZ:US:2016:4.US.3101.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3101/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslavy Hladíkové, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem Freyova 27, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 1673/2015-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014 č. j. 62 Co 262/2014-126 a potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2013 č. j. 23 C 170/2012-66.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které jí bylo sděleno dopisem ze dne 14. 8. 2012 z důvodů, že dne 28. 2. 2008 odešla údajně k lékaři a od té doby nedochází do zaměstnání, je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že okamžité zrušení "bylo dáno po uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne, kdy by k údajnému porušení pracovní kázně došlo".
Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť neomluvená nepřítomnost stěžovatelky trvala od 28. 2. 2008, stěžovatelka na výzvy zaměstnavatele nereagovala a do práce se nedostavila. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, neboť podle jeho názoru došlo k zániku práva v důsledku uplynutí objektivní roční lhůty stanovené v §58 odst. 1 zákona č. 226/2006 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "zákoník práce"), když počátek lhůty počítal od 29. 2. 2008, a lhůta měla marně uplynout dne 28. 2. 2009, aniž by zaměstnavatel své právo vykonal.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, uvedl, že spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém porušování stejných povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci - jako tomu bylo v posuzovaném případ - je třeba vycházet z toho, že jednoroční lhůta uvedená v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení povinnosti (neomluvené absenci). Opačný názor, který odvíjí počátek běhu této lhůty od okamžiku, kdy zaměstnanec teprve začal porušovat svou povinnost konat osobně práce podle pracovní smlouvy, by ve svých důsledcích vlastně znamenal, že implicitně vylučuje, aby další neomluvené absence po uplynutí jednoho roku následující byly posouzeny jako protiprávní porušení základních povinností zaměstnance.
Stěžovatelka s právním závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Především namítá, že dovolací soud vyložil nesprávně okamžik počátku běhu objektivní jednoroční lhůty uvedené v ust. §58 odst. 1 zákoníku práce. Soudem přijatý výklad vede k popření podstaty objektivní lhůty, resp. k popření smyslu distinkce mezi objektivní a subjektivní lhůtou uvedenou v ust. §58 odst. 1 zákoníku práce.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, jak též mnohokrát konstatoval, že výklad podústavního práva, zaujímání stanovisek a sjednocování judikatury ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny, je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Z obsahu napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že Nejvyšší soud právě z tohoto důvodu přistoupil k projednání dovolání stěžovatelky, neboť vyřešení otázky, zda žalovaný zrušil pracovní poměr v objektivní jednoroční lhůtě stanovené v ust. §58 odst. 1 zákoníku práce, dosud nebylo v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešeno. Nejvyšší soud se tedy věcí zabýval meritorně a vyjádřil se k dosud nejudikovaným otázkám předloženým k dané problematice. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že Nejvyšší soud se ve své předchozí judikatuře zabýval otázkou dvouměsíční subjektivní lhůty podle §58 zákoníku práce, přičemž dospěl k závěru, že ani tato lhůta neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním porušení pracovní kázně (srov. sp. zn. 21 Cdo 910/2001 a 21 Cdo 2339/2010).
Jak již bylo naznačeno, Ústavní soud, i s ohledem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení zejména v oblasti hmotného práva, nemůže provádět korekci judikatury, či provádět samostatně výklad podústavního práva, pokud byl ústavně souladným způsobem proveden oprávněným soudním orgánem, tedy Nejvyšším soudem. Proto mu ani v projednávané věci nepřísluší meritorní přezkum rozhodnutí civilních soudů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právním závěrem Nejvyššího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu