ECLI:CZ:US:2016:4.US.3118.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3118/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Králíka, bez zastoupení, proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Olomouckého kraje, Územního odboru Šumperk, Oddělení hospodářské kriminality, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, ze dne 2. července 2015, č. j. KRPM-39897-59/TČ-2015-140981, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. srpna 2015, č. j. 2 Nt 1602/2015-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, v čl. 4, v čl. 11, v čl. 26, 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora uvedeným usnesením rozhodla Policie ČR po předchozím souhlasu státního zástupce v Šumperku ze dne 18. června 2015, č. j. ZN 846/2015-24, podle §79f odstavce 1 a §79a trestního řádu o zajištění peněžních prostředků ve výši 919 290 Kč, jako náhradní hodnoty, na účtu stěžovatele. Napadeným usnesením Okresního soudu v Šumperku byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu jako nedůvodná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozhodnutími byl omezen v možnosti disponovat peněžními prostředky na svém bankovním účtu z důvodů a v rozsahu, který považuje za nepřiměřený. Orgány činné v trestním řízení neuvedly okolnosti dostatečně odůvodňující zajištění - kdo, kdy, kde a jak se měl dopustit trestného jednání; ve věci doposud nebylo zahájeno trestní stíhání. Proto je stěžovatel přesvědčen, že k zajištění prostředků právě v uvedené výši nebyly dány podmínky. Stěžovatel má za to, že došlo ke kriminalizaci jeho podnikatelské činnosti a k paralýze jeho schopnosti dostát závazkům z podnikání, a to jak soukromoprávních, tak i závazků vůči státu, což má na jeho činnost likvidační dopad.
Stěžovatel má za to, že v počáteční fázi řízení, kdy není ani přesně patrné, zda byla trestná činnost spáchána, bylo věcí orgánů činných v trestním řízení, aby přiměřeně šetřily svými nástroji na omezení majetku. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13 má stěžovatel za to, že rozhodnutí nenaplnila (porušila) princip proporcionality; současně byl omezen v právu vykonávat svoji podnikatelskou činnost. Okresní soud, který se měl nedostatečně vypořádat s jeho námitkami, jej tím omezil i v právu na spravedlivé řízení (viz judikáty Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09 či sp. zn. III. ÚS 521/05).
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Dne 19. února 2016 byl Ústavnímu soudu doručen přípis Mgr. Martina Láníka, advokáta se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24. Mgr. Láník, který stěžovatele zastupoval a sepsal ústavní stížnost, tímto přípisem informoval Ústavní soud, že došlo k ukončení zastoupení a veškeré písemnosti mají být nadále zasílány přímo stěžovateli. Za dané situace Ústavní soud dospěl k závěru, že i s ohledem na charakter ústavní stížnosti není nezbytně nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vad podání a ve věci rozhodl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně ani součástí obecných soudů a není jim nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, policejní orgán zahájil prověřování ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odstavců 1 a 4 písmeno d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stěžovatel tím, že nejprve sám a později prostřednictvím obchodní společnosti, jejíž byl v té době jediným jednatelem, uzavřel smlouvy s právnickou osobou na poskytování právního servisu v oblasti státní správy, následně vystavil na tyto služby faktury a přijal plnění. Poté, co došlo ke změně ve vedení, podala právnická osoba trestní oznámení, neboť nedohledala nic, co by svědčilo o poskytnutí již proplacených služeb v celkové výši uvedené v napadeném usnesení policejního orgánu. Obchodní společnost stěžovatele již byla zrušena a z jejího zrušeného účtu byla většina plateb poukázána na osobní účet stěžovatele. S ohledem na uvedené okolnosti bylo se souhlasem státního zástupce vydáno usnesení o zajištění peněz na účtu stěžovatele; Okresní soud v Šumperku se námitkami stěžovatele zabýval a neshledal je jako důvodné.
Podle ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, došlo k jejímu zkrácení v zaručených právech. Podle §158 trestního řádu je policejní orgán povinen na základě trestních oznámení učinit veškerá opatření, včetně neodkladných nebo neopakovatelných úkonů podle hlavy čtvrté (§67 - §88o) trestního řádu. Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, respektive čl. 2 odstavce 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon.
V projednávaném případě v důsledku trestního oznámení započaly orgány činné v trestním řízení s úkony v rámci přípravného řízení. Mezi nimi bylo zajištění peněz na účtu stěžovatele i zahájení jeho trestního stíhání. Policejní orgán nepochybil způsobem, který stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, pochybení se nedopustil ani okresní soud, který postup policie přezkoumal. Fakt, že stěžovatel byl omezen, včetně všech důsledků plynoucích se zablokováním účtu, je z jeho hlediska bezpochyby subjektivně nepříjemné, nicméně nedošlo tím k porušení ústavních ani zákonných mezí, jimiž jsou orgány veřejné moci vázány.
Prostředky zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek (čl. 11 Listiny); zajištění je ovšem pouze dočasné a nikoliv konečné rozhodnutí ve věci, nejedná se o "zbavení" ale o "omezení užívání" a při posouzení ústavnosti vychází Ústavní soud ze smyslu a účelu tohoto institutu. Zajištění je omezení dispozičního práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti, že se jedná o výnos z trestné činnosti, přičemž postačí dostatečně odůvodněný vyšší stupeň pravděpodobnosti (sp. zn. II. ÚS 642/07, viz N 25/48 SbNU 291 či http://nalus.usoud.cz). Čtvrtý senát Ústavního soudu má v projednávaném případě za to, že meze proporcionality překročeny nebyly. Pokud se týká tvrzeného zkrácení v právu na svobodné podnikání (čl. 26 Listiny), nenachází Ústavní soud v postupu orgánů činných v trestním řízení nic, čím by bylo uvedené právo porušeno. Rovněž tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) nebyl v dané věci zjištěn. Proti stěžovateli byl v rámci trestního řízení užit zákonný nástroj, o kterém rozhodoval oprávněný orgán; o následném opravném prostředku rozhodl nezávislý soud. Fakt, že jejich rozhodnutí není souladné s očekáváním stěžovatele, nezakládá porušení tohoto práva.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů činných v trestním řízení v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Nadto je možno uvést, že stěžovatel je oprávněn domáhat se zrušení omezení zajištění, a to i opakovaně (§79a odstavec 4 trestního řádu), což, jak je patrné z ústavní stížnosti, již učinil.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu