ECLI:CZ:US:2016:4.US.3126.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3126/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Martina Kaňoka, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2016, č. j. 59 A 9/2014-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 59 A 9/2014-71, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 4 As 35/2016-31, jímž bylo zrušeno jeho původní rozhodnutí v dané věci, zamítl žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 24. 10. 2014, č. j. KUOK 96048/2014, ve věci přestupku stěžovatele spočívajícího v řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky ze skupiny amfetaminy, extáze, speed a metamfetaminy.
Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou dne 19. 9. 2016 a navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a porušení zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod; je přesvědčen, že správní orgány nebyly oprávněny jakýmkoli způsobem "použít prováděcí nařízení", které bylo vydáno teprve následně - po spáchání přestupku.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem; rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud zohlednil, že podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost proti rozsudku, jímž přezkumný soud rozhodl znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno, a v novém rozhodnutí byl plně vázán právním názorem kasačního soudu. Stěžovatel tak byl oprávněn brojit přímo u Ústavního soudu - souběžně podaná kasační stížnost byla ostatně odmítnuta pro nepřípustnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 4 As 202/2016-21.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - jeho úkolem je výhradně přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Žádné pochybení tohoto druhu v projednávané věci však neshledal.
Obecné soudy postavily svá rozhodnutí na ústavně konformním závěru, že správní orgány neporušily zákon, pokud při posouzení odpovědnosti stěžovatele za přestupek vedle dalšího, podrobně prováděného dokazování přiměřeně vycházely i z hodnot stanovených v prováděcím nařízení vlády č. 4/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že ke spáchání přestupku došlo dne 12. 11. 2013, přičemž však prováděcí nařízení nabylo účinnosti teprve následně - dne 2. 4. 2014 (v průběhu řízení před odvolacím správním orgánem).
V této souvislosti soudy správně zdůraznily, že ve správním řízení je vyloučeno použití právního předpisu přijatého teprve následně - po spáchání přestupku; takový postup by byl porušením zákazu pravé retroaktivity. V daném případě ovšem bylo vedle dalšího dokazování (zejména znaleckým posudkem), a toliko podpůrně, vycházeno z limitních hodnot návykových látek, které byly známy již dříve a následně pouze vtěleny do prováděcího právního předpisu. Jejich určení nebylo výsledkem právně-politické debaty, nýbrž vycházelo výhradně z odborných, medicínských poznatků, mj. z odborného stanoviska České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Pokud by bylo rozhodnutí správních orgánů zrušeno, byly by nuceny ke stanovení limitních hodnot provést důkaz dalším znaleckým posudkem, jehož smyslem by bylo jen ověřit, zda lze z hodnot známých již dříve a následně převzatých do prováděcího předpisu vycházet i v dané konkrétní věci, v níž byl spáchán přestupek několik měsíců před vydáním prováděcího nařízení - znalec by zjevně vycházel z týchž odborných podkladů a stejných (odbornou veřejností již dříve používaných) limitních hodnot.
Ústavní soud dodává, že řešení přijaté Nejvyšším správním soudem odpovídá rovněž požadavkům právní jistoty a ochrany procesních práv účastníků, neboť správními orgány bylo vycházeno z odborně stanovených, obecně platných hodnot, zakotvených do prováděcího předpisu. Pokud by bylo postupováno, jak požaduje stěžovatel, bylo by hodnocení množství návykových látek v jeho krvi podstatně více v diskreci správního orgánu, což by vedlo spíše ke snížení standardu ochrany jeho práv.
V této souvislosti lze poukázat na nález ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (259/2013 Sb., N 126/70 SbNU 147), jímž byla zrušena část zmocňovacího ustanovení §289 odst. 2 trestního zákoníku, týkající se stanovení relevantního množství omamných látek, psychotropních látek a jedů, a současně vysloveno pozbytí platnosti příslušných pasáží prováděcího nařízení vlády č. 467/2009 Sb. Ústavní soud výslovně omezil intertemporální účinky nálezu toliko do budoucna (ex nunc pro futuro), neboť opačný přístup - vyloučení aplikace nařízení i ohledně trestných činů spáchaných v minulosti - by nesvědčil právní jistotě ani ochraně práv účastníků (pachatelů), a to i vzhledem k ustálené přísnější praxi obecných soudů, oproti mírnějšímu řešení zvolenému ve zrušeném prováděcím předpise.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu