ECLI:CZ:US:2016:4.US.3129.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3129/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Radky Melichové, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. června 2016 č. j. 26 Co 83/2016-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 12. 2015 č. j. 7 C 197/2015-61 o zamítnutí žaloby, kterou se domáhala zaplacení částky 29 887 Kč s přísl.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že po smrti jejího bývalého manžela a otce žalovaného zůstaly v jejím bytě věci, které byly později vydány žalovanému, jako vypraviteli pohřbu. Od doby úmrtí zůstavitele do doby, než bylo rozhodnuto o zastavení řízení o pozůstalosti a vydání zmíněných věcí vypraviteli pohřbu - žalovanému, uplynula doba téměř 3,5 měsíců, po kterou stěžovatelka nemohla byt užívat. Po žalovaném proto požadovala částku, představující obvyklé nájemné za dobu, kdy jí uložení věcí bránilo v užívání bytu. Nalézací i odvolací soud žalobě nevyhověly, neboť žalovaný jako vypravitel pohřbu není zůstavitelovým dědicem, neodpovídá za dluhy zůstavitele, a nemohl se tak na úkor stěžovatelky žádným způsobem obohatit.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Podle jejího mínění lze z ustanovení §1475 odst. 3 občanského zákoníku dovodit, že od smrti zůstavitele se stal žalovaný dědicem a pozůstalost se stala dědictvím. Žalovaný byl jedinou osobou, které svědčilo vlastnické právo k věcem uloženým v jejím bytě, a to až do doby, než namísto potvrzení nabytí dědictví došlo na základě rozhodnutí soudu k vydání v bytě uložených věcí, patřících do pozůstalosti žalovanému jako vypraviteli pohřbu. Teprve vydáním rozhodnutí o vydání věcí žalovanému vznikl nový titul k nabytí vlastnického práva žalovaného k těmto věcem, ačkoliv do té doby je žalovaný vlastnil jako dědic. Žalovaný je proto jedinou pasivně věcně legitimovanou osobou, která je povinna majetkovou újmu způsobenou využitím družstevního bytu stěžovatelky k uložení pozůstalosti až do doby skončení dědického řízení nahradit.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, dospěly ke shora nastíněným závěrům. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že vlastnictví k věcem tvořícím nepatrný majetek zůstavitele nenabývá obstaratel pohřbu děděním, ale rozhodnutím soudu o jejich vydání, přičemž současně dochází k zastavení řízení o pozůstalosti. V souzené věci žalovaný tedy nebyl dědicem zemřelého, nýbrž pouze vypravitelem pohřbu a majetek nepatrné hodnoty (§154 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) nenabyl z titulu dědění, nýbrž až na základě usnesení o zastavení dědického řízení ze dne 21. 11. 2014, tedy až po uplynutí doby, za níž stěžovatelka požaduje bezdůvodné obohacení. Na úkor stěžovatelky se proto nemohl nijak obohatit.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich konkluzí Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stran tvrzené majetkové újmy Ústavní soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že na základě dohody stěžovatelky a zůstavitele o vypořádání společného jmění manželů a úpravě jiných majetkových vztahů měl zůstavitel z titulu vložené investice, ve výši 400 000 Kč do bytu stěžovatelky, právo bezplatně užívat byt až do 31. 1. 2017.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu