ECLI:CZ:US:2016:4.US.3136.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3136/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Rudolfa Ciesly, zastoupeného Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2015, sp. zn. 70 Nt 51/2015, Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. července 2015, č. j. 1 ZT 50/2015-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 1, 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Městského státního zastupitelství v Brně byl zajištěn nárok poškozených na náhradu škody způsobené trestným jednáním stěžovatele jeho nemovitostmi (výrok I.), stěžovateli byla zakázána dispozice specifikovanými nemovitostmi (výrok II.) a byla mu uložena povinnost sdělit, existují-li k nemovitostem práva jiných osob (výrok III.). Následnou stížnost Městský soud v Brně napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že již od počátku řízení důrazně namítal, že nebylo prokázáno způsobení jakákoliv škody jeho jednáním. Postup orgánů činných v trestním řízení považuje za předčasný, nedostatečně odůvodněný a v rozporu s ustanovením §134 trestního řádu; k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 283/2000. Dále stěžovatel namítl, že uvedeným postupem byla popřena presumpce neviny, státní zástupce přičítá k tíži stěžovateli nepřiznání se ke zločinu a neuhrazení tvrzené škody; nebyly zohledněny námitky, které obviněný uvedl (viz i sp. zn. I. ÚS 2726/14). Stěžovatel poukázal i na to, že trestní řízení má sloužit jako ultima ratio, tedy po užití soukromoprávních prostředků, a posléze i správních sankcí. Poškození přitom této cesty užili a u Obvodního soudu pro Prahu 5 je vedeno řízení pod sp. zn. 13 C 279/2014, přičemž požadovaná pohledávka činí 813 713 Kč. Je proto rovněž s podivem, že trestní stíhání je vedeno ohledně částky 1 417 713 Kč, tedy o 600 000 Kč vyšší; stěžovatel přitom doložil kopie potvrzení hotovostních splátek. S ohledem na uvedené okolnosti proto považuje postup orgánů činných v trestním řízení v jeho věci za nedůvodný, předčasný a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další běžnou instancí justičního systému, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinými slovy řečeno, ne každý postup, byť by byl dle jednoduchého práva vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelových práv, což však neshledal.
V březnu 2015 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a další osoby pro dvojnásobný zločin podvodu podle §209 odstavce 1 a odstavce 4 písmeno d) trestního zákoníku, dílem ve stádiu pokusu, a pro přečin podvodu dle §209 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku, ve stádiu pokusu, při celkové škodě 4 782 910 Kč. Poškození navrhli zajištění jejich nároku na náhradu škody ve výši 1 417 713 Kč, čemuž státní zástupkyně vyhověla. Následnou stížností se Městský soud v Brně zabýval, posoudil veškeré námitky stěžovatele, seznámil se se spisovým materiálem, a poté dospěl k závěru o důvodnosti a oprávněnost postupu státní zástupkyně.
Podle §47 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny, je-li důvodná obava že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody bude mařeno, zajistit majetek obviněného až do pravděpodobné výše škody; je tak možno učinit i bez návrhu. Rozhodnou pro aplikaci tohoto nástroje je obava, kterou státní zástupce nebo soud vyhodnotí jako důvodnou. Posouzení důvodnosti je třeba vysvětlit, přičemž vysvětlení v napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za dostatečné, splňující požadavky §134 trestního řádu.
Pokud by platil výklad provedený stěžovatelem, nebylo by možné, aby institut zajištění nároku poškozeného vůbec existoval. Takový výklad by totiž mohl vést k závěru, že v rozporu s principem presumpce neviny je řada dalších procesních nástrojů, například vazba. Přímo Listina však zakládá ústavnost "zajišťovacích" postupů orgánů činných v trestním řízení; v daném případě je nucené omezení plynoucí ze zákona konstatováno v čl. 11 odstavci 4 Listiny. Zákonem předvídaným způsobem tedy nemohlo dojít ke zkrácení stěžovatele ani v právu na presumpci neviny (čl. 40 odstavci 2 Listiny).
Pokud se týká uplatnění trestního řízení jako ultima ratio v aplikaci dostupných nástrojů k domožení se nároků, je třeba poukázat na fakt, že vedle sebe v daném případě koexistují dva paralelní zájmy. Jednak zájem poškozených na eliminaci škody způsobené jednáním stěžovatele, jíž se mohou domáhat v občanskoprávním řízení a vedle toho existuje zájem státu nepřipustit, respektive trestat jednání, které není přijatelné, a k tomu slouží trestní řízení. Vztahy poškozený - stěžovatel a stát - stěžovatel, mohou mít styčné body (existence škody a její náhrada), fakticky se však liší cílem (náhrada škody) či účelem (sankcionovat trestnou činnost). Za daného stavu věci tedy nedošlo ani k porušení práv na spravedlivý proces (čl. 36 a následné Listiny), ani k porušení výše zmíněného principu ultima ratio.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů činných v trestním řízení v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, a proto Ústavní soud neshledal případnost odkazu na judikáty Ústavního soudu ani tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nad rámec věci pak Ústavní soud konstatuje, že v trestním řízení ve věci stěžovatele došlo k postupu spočívajícím v podání obžaloby a věc je v současné době vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 16/2016.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu