ECLI:CZ:US:2016:4.US.3148.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3148/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 21, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, č. j. 3 Tdo 694/2015-25, a Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2015, č. j. 7 To 505/2014-196, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. října 2014, č. j. 13 T 263/2013-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavci 2, v čl. 17, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 a v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 2 odstavci 3 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odstavců 1 a 2 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Poškozený byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele i poškozeného Krajský soud v Brně usnesením zamítl a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především uvedl, že v jeho věci došlo k porušení jeho práv v rámci trestního řízení, zejména principu in dubio pro reo, zásady zjištění materiální pravdy a subsidiarity trestní represe. Stěžovatel má za to, že v jeho případě nebyly provedené důkazy ústavně konformně zhodnoceny a umožnují i příznivější výklad. Stěžovatel jako pisatel novinového článku uvedl, že poškozený "měl být mezi útočníky", je však přesvědčen, že uvedené sdělení nemůže znamenat výlučně to, že poškozený "byl útočníkem". V tomto ohledu je pak pro posouzení subjektivní stránky činu podstatné, jaký význam vkládá autor, který s hlubší znalostí situace věc vnímá z jiného pohledu. Formulace tedy sice byla poněkud nešťastná, ale podle stěžovatele je možno vnímat ji jako sdělení, že poškozený byl na místě pouze přítomen. V takovém případě se nejedná o nepravdivý údaj, který je nezbytný ke spáchání trestného činu pomluvy (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 477/2015). K porušení procesních předpisů dále došlo tím, že nalézací soud připustil řízení za účasti poškozeného, který má vazby na orgány činné v trestním řízení v daném okrese, a bylo namístě určit jako příslušný jiný okresní soud.
Dále stěžovatel uvedl, že v jeho věci dále bylo porušeno právo na svobodu projevu. Judikatura Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 156/99, sp. zn. I. ÚS 367/03, či sp. zn. II. ÚS 2015/14) konstatuje, že osoby veřejně činné musí akceptovat vyšší míru veřejné kritiky a zásahů do soukromí. Obdobně i Evropský soud pro lidská práva, podle kterého nemohou veřejně činné osoby spoléhat na stejnou míru ochrany jako soukromé osoby (viz Dlaban ca Rumunsko).
Postupem obecných soudů se stěžovatel cítí zkrácen ve svých právech a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 263/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ze spisu je patrné, že stěžovatel opakuje námitky, jimiž se v řízení před obecnými soudy hájil. Jako příklad je možno uvést námitky ohledně projednávání věci okresním soudem, na který měl mít poškozený vazby. Jak je zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. 7 Td 28/2014-9, zabýval se důvodností delegace věci jinému soudu, avšak neshledal důležité důvody pro odnětí věci. V řízení ve věci samé se pak nalézací soud důkladně a podrobně zabýval okolnostmi případu; jím provedeným dokazováním nevzešly pochybnosti, které by bylo na místě zohlednit ve prospěch stěžovatele. Autorství difamujícího textu bylo stěžovateli prokázáno provedenými výslechy svědků, prokázáno bylo i naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ve spojení s tím byl prokázán i závěr, že jednání stěžovatele je trestným činem, neboť jím tvrzené nepravdivé údaje v jeho článku byly způsobilé poškodit poškozeného. Soudy se zabývaly i námitkou porušení principu ultima ratio trestního řízení, opakovaně vysvětlily, proč její porušení neshledaly. Soudy se tedy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu (čl. 39 Listiny); postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Stěžovatel se, byv nespokojen se závěry obecných soudů, obrátil na Ústavní soud, avšak nepředložil mu žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho zaručených práv. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny), presumpce neviny (čl. 40 odstavec 2 Listiny) či nezákonného stíhání (čl. 8 odstavec 2 Listiny). Právo na svobodu projevu (čl. 17 Listiny) umožňuje každému vyjadřovat své názory, což nelze bez dalšího automaticky spojovat s možností psát nepravdivé informace, které mohou svou publikací poškodit jiného.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu