ECLI:CZ:US:2016:4.US.3149.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3149/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Josefa Fialy ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Oujezkým, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého mostu 111/4, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2014, č. j. 50 T 10/2014-2306, Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j. 8 To 103/2014-2362, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2015, č. j. 3 Tdo 746/2015-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odstavců 2 a 3 písmene j) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odstavců 1 a 2 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou; dále k trestu propadnutí specifikovaných věcí a byla mu uložena i povinnost nahradit poškozeným uvedeným v rozsudku určenou škodu. Jedna poškozená byla částí svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odstavce 2 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odstavců 1 a 2 trestního zákoníku a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, rozhodl o trestu propadnutí v rozsudku uvedených věcí, a dále stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozeným škodu v rozsahu specifikovaném v rozsudku, přičemž jedna z poškozených byla s částí svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že již od počátku řízení namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a poukazoval na absenci zavinění, což se projevilo zejména tím, že věta skutková nekoresponduje s větou právní. Bezpochyby bylo totiž prokázáno pouze to, že nalezená mrtvola byla zakryta pončem s DNA stěžovatele a na místě byl i paralyzér, u něhož však nebyla zjištěna 100% shoda s jeho DNA. Absolutní shoda nebyla nalezena ani u dalších, nepřímých důkazů; ke sjednocení všech důkazů mohlo dojít jen na základě výpovědi stěžovatele. Nalézací i odvolací soud měly pominout fakt, že se neshoduje popis konfliktu s dalšími zjištěními, pohyb stěžovatele po domě bez zanechání stop a popis místa činu.
Soudy tak podle stěžovatele využily pouze důkazy, které svědčily o jeho vině, a ostatní pominuly. Trestní řízení však musí být prosto jakýchkoliv pochyb; v opačném případě totiž závěry soudu neobstojí. Stěžovatel byl nejprve nesprávně odsouzen podle §140 odstavce 3 trestního zákoníku, což napravil odvolací soud, který jej uznal vinným podle ustanovení §140 odstavce 2 trestního zákoníku. Přesto nadále přetrvávaly rozpory, které stěžovatel uplatnil v dovolání, včetně absence motivu. Odvolací soud podle stěžovatele rovněž nedostatečně zohlednil jeho výpověď u Vrchního soudu v Praze, v níž popřel spáchání trestného činu, a má za to, že se jedná o podstatný důkaz, který byl opomenut. Uvedené pochybnosti nenapravil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zopakoval námitku o nesprávném obsazení odvolacího soudu, neboť v rozvrhu práce nebyl zastupující soudce uveden jmenovitě. S ohledem všechny uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 10/2014 společně s vyjádřením soudu prvního stupně. Předseda senátu 50 T k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze polemizuje s hodnocením důkazů za situace, kdy byly provedeny všechny známé důkazy, které prokazují skutková zjištění uvedená v rozsudku, na jehož odůvodnění zcela odkázal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí vyvolávat reálné negativní dopady na stěžovatele a jeho ústavně zaručená základní práva či svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by i mohl být procesně nebo jinak vadný, může současně vést k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelova základního práva - na spravedlivý proces. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal žádné pochybení obecných soudů, natož takové, které by bylo způsobilé zkrátit stěžovatele v jeho zaručených právech.
Jak je ze spisu nalézacího soudu zřejmé, stěžovatel nevěda ještě, že je již sledován a pod policejním drobnohledem, sám se přiznal ke spáchání trestného činu a současně předal zbraň, kterou jej měl provést. Orgánům činným v trestním řízení pak sám předestřel svoji verzi události. Poté, co byl konfrontován s poznatky z vyšetřování a závěry znalců, již k věci nevypovídal. Soud prvního stupně provedl k věci obsáhlé a podrobné dokazování a důkladně se věcí zabýval. Jako problematický pak shledal fakt, že přes všechny provedené důkazy se nepodařilo nalézt motiv jednání stěžovatele, což s ohledem na oběť neuzavřelo prostor spekulacím. Proto Krajský soud v Ústí nad Labem konstatoval, že je uzavřen případ obžalovaného, ale není uzavřen případ vraždy; nadále existuje prostor pro objevení nových okolností případu. I za tohoto stavu však provedl nalézací soud dokazování správně. Pokud pak učinil právní závěr o majetkovém prospěchu stěžovatele, pak ten jediný posoudil Vrchní soud v Praze jako nedostatečný, nemající v provedeném dokazování oporu, a proto původní rozsudek zrušil a rozhodl nově.
Jak je dále patrné z dovolání (č. l. 2383-2385), stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu námitky shodné jako v ústavní stížnosti a Nejvyšší soud se s nimi vypořádal. Zabýval se otázkou obsazení odvolacího soudu ve vztahu k právu na zákonného soudce i otázkou opomenutého důkazu, kterou správně vyhodnotil s odkazem na odůvodnění citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud rovněž sdílí závěr Nejvyššího soudu, podle kterého popis skutku dostatečně koresponduje s právními požadavky na rozhodnutí podle ustanovení §140 odstavce 2 trestního zákoníku. Námitku v tomto směru stěžovatel uplatnil již v odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze k ní částečně přihlédl a vyloučil majetkový prospěch; závěr o předchozím uvážení však nachází oporu v provedeném dokazování. Ani Ústavní soud tak nenalezl stěžovatelem tvrzený nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje z hodnocením důkazů, obdobně jako dříve v dovolání i odvolání.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu jeho hodnocení přezkoumávat. V rámci provedeného dokazování soud srozumitelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se přitom řídil. Úkolem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto zákonné požadavky napadená rozhodnutí splňují.
Žádné stěžovatelem předložené tvrzení nesvědčí o tom, že by bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, které zaručuje každému trestní řízení podle stanovených pravidel a rozhodnutí splňující požadavky podle čl. 39 Listiny. Samotná polemika s hodnocením důkazů není porušením tohoto práva a není rovněž způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel nebyl zkrácen ani v právu na zákonného soudce (čl. 38 odstavci 1 Listiny); ani zde Ústavní soud neshledal žádné pochybení. Rozvrh práce Vrchního soudu v Praze dostatečně specifikuje obsazení soudu, a to i v případě náhradníků.
Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu