ECLI:CZ:US:2016:4.US.3151.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3151/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Marie Buckové, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 1934/2015-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, č. j. 27 C 448/2009-50, žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala proti Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, č. j. 70 Co 195/2011-89, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 1934/2015-180, odmítl dovolání stěžovatelky pro opožděnost, neboť bylo soudu prokazatelně doručeno teprve dne 30. 5. 2014, přičemž lhůta k jeho podání marně uplynula již dne 10. 10. 2011.
Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou soudu dne 26. 10. 2015, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že v předchozím řízení bylo prokázáno, že příslušné elektronické podání odeslala, dovolací soud jej však přesto neuznal jako řádně podané. Zásah do svých ústavně zaručených práv dovozuje i s ohledem na povahu a dlouhé trvání řízení a navazujících sporů mezi ní a žalovaným.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem, rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze obecným soudům náleží vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ; k zásahu do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody - jeho úkolem je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.
Dovolací soud své rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnil a řádně objasnil důvody, pro které považoval dovolání stěžovatelky za zjevně opožděné. Vyšel ze specifické (podružné) povahy elektronického "nezaručeného" podání ve smyslu §42 a §47 o. s. ř. a z judikatury Ústavního soudu týkající se sporného doručení podání odeslaného podle tvrzení účastníka řízení soudu e-mailem, zejména z usnesení ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 137/15, dostupného na http://nalus.usoud.cz. Dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky odeslané na elektronickou adresu soudu prvního stupně dne 6. 10. 2011 nelze vzhledem k okolnostem věci bez dalšího současně považovat za řádně podané. Zohlednil, že bylo na zastoupené stěžovatelce, aby adekvátně reagovala na fakt, že po tvrzeném odeslání e-mailu neobdržel její zástupce potvrzení o podání ve zbývající části otevřené lhůty ani později a nezačít se o osud údajně podaného dovolání zajímat teprve s odstupem dvou let a osmi měsíců.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu