ECLI:CZ:US:2016:4.US.3162.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3162/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vrtišky, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 3502/2015-319, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 11 Co 259/2014-267, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 12. 2013, č. j. 6 C 314/2006-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Obecné soudy jimi rozhodly v neprospěch stěžovatele ve věci neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Napadenými rozhodnutími bylo podle tvrzení stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nepostupovaly v řízení stanoveným způsobem.
Se stěžovatelem byl po měsíci a dvou dnech trvání rozvázán pracovní poměr zrušením ve zkušební době ze strany zaměstnavatele. Stěžovatel namítal, že ač formálně pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy, ve skutečnosti šlo o jeho založení jmenováním, neboť pracovní poměr na pozici vedoucího pracovníka vzniká podle §27 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění před jeho zrušením (dále jen "zákoník práce"), výhradně jmenováním. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 1527/2003-136) nelze u pracovního poměru založeného jmenováním ukončit pracovní poměr zrušením ve zkušební době, neboť zkušební dobu nelze platně sjednat (zkušební dobu lze sjednat pouze v pracovní smlouvě, která se však při založení pracovního poměru jmenováním neuzavírá). Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatel nepůsobil na pozici vedoucího pracovníka, proto u něj nedošlo ke vzniku pracovního poměru jmenováním; uzavřely, že pracovní poměr platně vznikl na základě uzavřené pracovní smlouvy, jeho ukončení zrušením ve zkušební době nic nebránilo, a proto jej považují za platné.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko polemizuje s právními názory obecných soudů; za porušení svých ústavně zaručených práv považuje nesprávné právní posouzení věci a zhodnocení provedených důkazů. Ve stížnosti prezentuje svůj právní názor a dožaduje se, aby Ústavní soud závěr obecných soudů přehodnotil; ústavněprávní argumentace, týkající se zkrácení v jeho zaručených právech, se však zúžila na pouhé konstatování. S ohledem na skutkový stav zjištěný obecnými soudy nelze ani přisvědčit názoru stěžovatele, že by soudy postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou. Obecné soudy nedovodily, že by byl pracovní poměr skutečně založen jmenováním, jak tvrdí stěžovatel, proto by bylo nelogické, aby na situaci aplikovaly právní normy a judikaturu týkající se pracovního poměru založeného jmenováním.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Právě naznačené však obecným soudům vytknout nelze; proto dospěl Ústavní soud k závěru, že přezkumem napadeného rozhodnutí by překročil své pravomoci. Ústavní soud neshledal v průběhu řízení nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny, způsobilo tak nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že k porušení namítaného ústavně zaručeného práva nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu