ECLI:CZ:US:2016:4.US.3205.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3205/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Rakovského a stěžovatelky Eleny Mjartanové, obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, č. j. 18 Co 435/2015-1413, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byl porušen čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 2, 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z textu stížnosti pak vyplývá, že stěžovatelé brojí i proti porušení svého práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, ačkoliv to v textu své ústavní stížnosti výslovně nevyjádřili.
2. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních podmínek, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce.
3. Jednou z těchto podmínek je i předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. I ty mají totiž povinnost chránit základní práva a svobody jednotlivců, nacházejících se v mezích jejich pravomoci. Ústavní soud je tak coby ochránce základních práv a svobod povolán vždy až jako poslední, tj. až tehdy, když povinnostem zachovávat a ochraňovat základní práva a svobody nedostojí soudy obecné, případně jiné orgány veřejné moci, a to pouze tehdy, byla-li jim k tomu dána příležitost. I kdyby tak došlo k porušení základních práv a svobod jednotlivce, ale toto porušení by bylo zhojitelné prostřednictvím jiných prostředků ochrany, které danému jednotlivci přiznává k ochraně jeho práv právní řád, a tento takových prostředků nevyužil, nemohl by Ústavní soud toto porušení napravit, aniž by se současně s tím dopustil vybočení z mezí svých pravomocí, svěřených mu ústavním pořádkem.
5. V případě nyní předloženém Ústavnímu soudu stěžovatelé brojí proti opravnému usnesení, jímž dle jejich názoru Městský soud v Praze kvalitativně změnil meritorní výrok přesto, že se nejednalo o zjevnou nesprávnost tak, jak ji má na mysli ustanovení §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Dle názoru stěžovatelů se tím dopustil porušení tohoto ustanovení, neboť tímto postupem de facto změnil rozhodnutí ve věci samé, a to aplikací procesního institutu, jehož podmínky nebyly naplněny. Konkrétně k tomu mělo dojít tím, že opravným usnesením změnil Městský soud v Praze ve výroku svého předcházejícího rozsudku pořadí dvou číslic v čísle listu vlastnictví a obdobně změnil číslo garážového stání, a to přesto, že tak učinil v rozporu s vyhlášeným zněním rozsudku. Přípustnost své ústavní stížnosti pak stěžovatelé dovozují z toho, že v poučení napadeného usnesení Městský soud v Praze uvedl, že proti němu není přípustný žádný další opravný prostředek.
6. Ústavní soud se ovšem s tímto hodnocením splnění podmínek přípustnosti nemůže ztotožnit. Opravné usnesení toliko modifikuje rozhodnutí, které je jím opraveno. Proti opravnému usnesení samotnému tak není sice opravný prostředek přípustný, to ovšem neznamená, že by nebylo možno jeho vady napadnout prostřednictvím opravného prostředku, přípustného proti rozhodnutí, jež je jím opraveno. Tomu odpovídají i konstrukce ustanovení §204 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu, které stanoví, že bylo-li vydáno opravné usnesení, běží lhůta k podání odvolání proti rozsudku až od doručení tohoto opravného usnesení, jakož i ustanovení §240 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu, které stanoví, že bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží lhůta k podání dovolání až od doručení tohoto opravného usnesení. Smyslem těchto ustanovení je právě to, aby měli účastníci řízení možnost napadnout původní rozhodnutí soudů ve znění opravných usnesení, a tedy i možnost na skutečnost, že došlo k vydání opravného usnesení (a samozřejmě i na jeho obsah), reagovat.
7. V případě stěžovatelů bylo opravné usnesení vydáno k opravě rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo přípustné dovolání; Ústavní soud ostatně zjistil ze serveru http://infosoud.justice.cz, že v předmětné věci se dovolací řízení vede. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, námitku porušení základních práv a svobod lze vždy uplatnit v mezích dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, s výjimkou případů, kdy je k její nápravě stanoven příslušným právním předpisem jiný opravný prostředek (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 [U 5/68 SbNU 541]). Stěžovatelům tak nic nebránilo v tom, aby výše popsanou námitku vznesli v rámci dovolacího řízení proti původnímu rozsudku Městského soudu v Praze jakožto soudu odvolacího. Dovolacímu přezkumu by v takovém případě byl podroben původní rozsudek ve znění opravného usnesení, a tedy by bylo možno vytýkat i případnou nesprávnost opravného usnesení, resp. nedůvodnost jeho vydání.
8. Ústavní soud se za těchto okolností nemohl po věcné stránce zabývat ústavní stížností jako celkem ani výše konkretizovanou námitkou, nemohl tedy ani v žádném případě hodnotit její případnou důvodnost či nedůvodnost, neboť toto před podáním ústavní stížnosti náleželo Nejvyššímu soudu v rámci řízení o dovolání. Stěžovatelé tak nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu