ECLI:CZ:US:2016:4.US.3262.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3262/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. S. t. č. ve věznici v Jiřících, zastoupeného JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 13 To 326/2016-97, usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 7. 2016, č. j. 4 Nt 1217/2016-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce vydal usnesení ze dne 21. 7. 2016, č. j. 4 Nt 1217/2016-82, kterým opravil zjevnou nesprávnost ve výrokové části usnesení téhož soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 4 Nt 121/2016. Opravovaným usnesením byl stěžovatel umístěn ke společnému způsobu výkonu trestu do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. 13 To 326/2016-97, stížnost proti opravnému usnesení zamítl s odůvodněním, že okresní soud postupoval v intencích §131 odst. 1 t. ř., jelikož písemné vyhotovení usnesení nebylo v souladu s jeho obsahem, jak byl vyhlášen, a vyžadovalo opravu. V tomto směru stěžovatel ani nic nenamítal, stížností se pouze domáhal přeřazení do jiného typu věznice. K tomu odvolací soud uvedl, že nebyl oprávněn zasahovat po věcné stránce do rozhodnutí, jehož se oprava týká,
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 29. 9. 2016 (doplněnou 3. 11. 2016) a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svých ústavně chráněných práv tím, že mu byl nařízen výkon trestu ve věznici s ostrahou - namísto věznice s dozorem.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:
V posuzované věci nelze spatřovat žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonnou právní úpravou a v jejich postupu Ústavní soud neshledává porušení či omezení jakéhokoliv základního práva stěžovatele. Ústavní stížnost směřuje pouze proti opravnému usnesení, které opravované rozhodnutí věcně nemění - zejména nemá a nemůže mít vliv na to, v jakém typu věznice je stěžovatel k výkonu trestu zařazen. Z toho vyplývá, že i kdyby byl skutečně stěžovatel zařazen do nesprávného typu věznice, napadenými rozhodnutími nebylo možné tuto namítanou vadu odstranit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Nad rámec posuzované věci Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel je zařazen k výkonu trestu do správného typu věznice, a to vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 3 T 249/2013, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 1 T 129/2009, kterými bylo rozhodnuto o výkonu trestu ve věznici s ostrahou. Za situace, kdy byl stěžovatel více rozhodnutími umístěn k výkonu trestu odnětí svobody do různých typů věznic, vykoná trest ve věznici s nejpřísnějším režimem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu