ECLI:CZ:US:2016:4.US.3265.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3265/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Dušana Zimovjana, právně zastoupeného JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou, se sídlem V Aleji 1544/23, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2016 č. j. 35 EXE 2471/2013-98 a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Zdeňka Pánka, Exekutorský úřad Děčín, ze dne 25. 5. 2016 č. j. 112 EX 5974/13-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 6. 2012 č. j. 10 Nc 419/2011-101 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 10. 2012 č. j. 10 Nc 419/2011-127 a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2013 č. j. 59 Co 119/2012-188 byla vůči stěžovateli vedena exekuce pro dluh na výživném a na spoření, a s účinností od 1. 7. 2013 rovněž pro běžné výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a splátky spoření ve výši 1 000 Kč.
V průběhu exekučního řízení vydal pověřený exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 5. 2016 pod č. j. 112 EX 5974/13-107, jímž stanovil odměnu soudního exekutora částkou 48 680 Kč + DPH ve výši 10 222,80 Kč (celkem 58 902,80 Kč), náhradu hotových výdajů exekutora částkou celkem 4 235 Kč, a náklady oprávněného zastoupeného právním zástupcem celkem 3 367 Kč.
Stěžovatel namítá, že odměna exekutora byla v posuzovaném případě sice stanovená v souladu s ustanovením §5 odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb., tedy jako pětinásobek hodnoty ročního plnění, avšak nevystihuje zejména složitost a namáhavost exekuční činnosti a činí tak výši odměny zcela neproporcionální a tím i nespravedlivou. Obvodní soud pro Prahu 3 pouze uvedl, že stěžovatel zaplatil částku dlužného výživného až pod tlakem exekuce s tím, že plnění bylo "vymožené v rámci exekuce, popř. účelově poskytnuté mimo probíhající exekuční řízení". Není pravdou, že by stěžovatel zaplatil dlužné výživné teprve pod hrozbou exekuce, když exekuční řízení probíhalo již téměř rok předtím, než došlo k zaplacení a stěžovatel zaplatil tehdy, když se mu podařilo získat půjčku.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Mohla by nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel. Žádné takové pochybení okresního soudu Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že soud příkaz k úhradě nákladů exekuce velmi důkladně přezkoumal. Exekuční soud konstatoval, že pověřený exekutor vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil výpočet odměny a její výši a odkázal na přiléhající zákonná ustanovení. Uvedl, že exekuce je vedena důvodně, a plnění vymožené v rámci exekuce, popř. účelově poskytnuté mimo probíhající exekuční řízení, tj. pod tlakem exekuce, jejíž existence je povinnému známa, nemá charakter dobrovolného plnění - a naopak je naplněna podmínka přímé ingerence soudního exekutora, kterému právem náleží odměna za provedení exekuce, jak byla vyčíslena napadeným příkazem.
V dané věci byl mimo jiné usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 1. 2014 č. j. 35 EXE 2471/2013-40 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015 zamítnut návrh povinného na částečné zastavení exekuce, přičemž soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích shodně konstatovaly, že povinný neprokázal uhrazení nedoplatku výživného v době, kdy mu již muselo být prokazatelně známo, že je exekuce vedena. Tvrzenou úhradu povinný nedoložil ani v souvislosti s podanými námitkami. Oprávněný oproti tomu akcentuje stále narůstající dluh. Exekuční soud v této souvislosti připomíná, že k datu 15. 4. 2014 uběhla rovněž lhůta ke splnění dluhu ve výši 43 500 Kč, vyčísleného exekučním titulem.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Exekuční soud svá rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. Ústavní soud dodává, že ostatně i sám stěžovatel potvrzuje, že mu nařízení a vedení exekuce pro dlužné výživné bylo známo, neboť uvádí, že k zaplacení dlužné částky došlo až v průběhu nařízení exekuce. V projednávané věci se tedy nejednalo o situaci předvídanou v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a IV. ÚS 2373/14, které se vztahovaly na situace, kdy povinný splní vymáhanou povinnost přímo k rukám oprávněného v době, kdy mu prokazatelně není známo, že pro vymožení pohledávky již bylo zahájeno exekuční řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu