ECLI:CZ:US:2016:4.US.3270.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3270/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ireny Pourové, zastoupené JUDr. Gabrielou Polesnou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 843/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. srpna 2015 č. j. 3 As 253/2014-50 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 9 A 203/2010-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, a JUDr. Tomáše Sirovátka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. listopadu 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka, která je vlastníkem domu nacházejícího se v Praze, k. ú. Ruzyně, se před správními orgány domáhala ochrany proti tomu, že vlastník sousedního pozemku začal na tomto pozemku realizovat stavbu bytového domu toliko na základě jejího ohlášení stavebnímu úřadu, které obsahovalo rozporné, nepravdivé a neúplné informace. Podle jejího názoru ovšem předmětná stavba vyžadovala projednání v územním řízení a stavebním řízení, jehož měla být sama účastníkem.
3. Písemný souhlas odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 (dále též "stavební úřad") s provedením ohlášené stavby ze dne 23. března 2009 č. j. MCP6 019207/2009 byl vlastníkovi sousedního pozemku udělen na základě jejího ohlášení, které podal dne 8. září 2008. Stěžovatelka se o tomto souhlasu dozvěděla dne 15. března 2010, kdy jí byla stavebním úřadem poskytnuta jeho kopie. V návaznosti na to podala proti tomuto souhlasu odvolání, které však stavební odbor Magistrátu hlavního města Prahy (dále též "magistrát") neprojednal. Dospěl totiž k závěru, že předmětný písemný souhlas má povahu pouhého sdělení, a tudíž podle §156 správního řádu spadá jeho případná oprava či zrušení do kompetence orgánu, který je vydal. Tato skutečnost byla sdělena stavebnímu úřadu dopisem ze dne 22. července 2010 č. j. S-MHMP 394251/2010/OST/Ja, jenž byl na vědomí zaslán i stěžovatelce. Usnesením stavebního odboru magistrátu ze dne 23. července 2010 sp. zn. S-MHMP 362408/2010/OST/Hn/Ja pak bylo následně rozhodnuto, že se nevyhovuje návrhu stěžovatelky na přijetí opatření proti nečinnosti stavebního úřadu ve věci zahájení řízení o odstranění stavby a zrušení jeho písemného souhlasu ze dne 23. března 2009. V jeho odůvodnění magistrát sice uznal, že podání vlastníka sousedního pozemku jako stavebníka byla rozporná a vadná a že stavební úřad měl na tyto vady včas upozornit a požadovat jejich odstranění, jakož i to, že stavební úřad zcela nedostatečně posoudil podání stavebníka z hlediska stavebního zákona, přesto ovšem neshledal jeho nečinnost. Kumulací všech těchto pochybení měl v podstatě vzniknout stav, kdy stavebník stavbu domu realizuje podle projektové dokumentace ověřené stavebním úřadem při vydávání předmětných opatření. Souhlas s provedením stavby nastal v souladu s §106 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. prosince 2012, mlčky (tj. uplynutím lhůty, v níž nebylo stavebníkovi doručeno rozhodnutí). Na této skutečnosti by přitom nic nezměnilo ani zrušení výše uvedeného písemného souhlasu stavebního úřadu.
4. Žalobou podanou k poštovní přepravě dne 3. října 2010 se stěžovatelka domáhala u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") vydání rozsudku, kterým by tento soud zrušil:
- souhlas Úřadu městské části Praha 6 s provedením ohlášené stavby ze dne 23. března 2009 č. j. MCP6 019207/2009,
- vrácení odvolání vydané stavebním odborem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. července 2010 č. j. S-MHMP 394251/2010/OST/Ja,
- usnesení stavebního odboru magistrátu ze dne 23. července 2010 č. j. S-MHMP 362408/2010/OST/Hn/Ja, a
- souhlas s provedením ohlášené stavby, získaný mlčky uplynutím lhůty podle §106 odst. 1 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2012.
5. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 9 A 203/2010-90. Z jeho odůvodnění vyplývá, že s povahou souhlasů s provedením ohlášené stavby vydávaných stavebním úřadem podle §106 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2012, se s konečnou platností vypořádal Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. září 2012 č. j. 2 As 86/2010-76, v němž dovodil, že souhlasy vydávané podle stavebního zákona, zejména jeho §96, §106, §122 a §127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony podle části čtvrté správního řádu; nejde o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Pokud jde o vrácení odvolání, jednalo se jen o průvodní dopis, v němž magistrát popisuje důvody, pro které vrací předložené odvolání bez rozhodnutí o něm zpět stavebnímu úřadu. Důvodem byla skutečnost, že zde neexistovalo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, proti němuž by odvolání mohlo být podáno. Souhlas s provedením ohlášené stavby tuto povahu - z důvodů již uvedených - mít nemohl. Rozhodnutím o odvolání nakonec nebylo ani žalobou napadené usnesení magistrátu, kterým bylo rozhodnuto podle §80 správního řádu o návrhu žalobkyně na přijetí opatření proti nečinnosti stavebního úřadu ve věci zahájení řízení o odstranění stavby a zrušení souhlasu s provedením ohlášené stavby, a to tak, že tomuto návrhu nebylo vyhověno, neboť tvrzená nečinnost jím nebyla shledána. Podle městského soudu tak bylo možné dospět k závěru, že žaloba stěžovatelky ani v jednom případě nesměřovala proti rozhodnutím správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního, pročež podle §70 písm. a) téhož zákona nebylo možné provést soudní přezkum. Povahu rozhodnutí mělo pouze uvedené usnesení magistrátu, které však nezakládalo, neměnilo, nerušilo ani závazně neurčovalo práva nebo povinnosti stěžovatelky. Z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, pro který v řízení nebylo možné pokračovat, nezbylo než žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního odmítnout.
6. Na výsledku řízení by podle městského soudu nic nezměnilo ani její posouzení jako žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu §82 a násl. soudního řádu správního, čehož se však stěžovatelka výslovně nedomáhala. Je tomu tak z toho důvodu, že se o souhlasu stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby dozvěděla dne 15. března 2010, kdy jí byla stavebním úřadem poskytnuta kopie souhlasu stavebního úřadu ze dne 23. března 2009 č. j. MCP6 019207/2009. Předmětnou žalobu přitom mohla v souladu s §84 odst. 1 věta prvá soudního řádu správního podat nejpozději do dvou měsíců od tohoto dne. Je tedy zjevné, že jí podala až po uplynutí stanovené dvouměsíční subjektivní lhůty pro její podání.
7. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 12. srpna 2015 č. j. 3 As 253/2014-50. Podle jeho názoru postupoval městský soud zcela správně, jestliže aplikoval závěry sjednocujícího usnesení rozšířeného senátu při rozhodování o žalobě stěžovatelky. Soudy rozhodující ve správním soudnictví mají totiž povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat, a to ve všech probíhajících nebo v budoucnu zahájených řízeních. V daném případě navíc nešlo o změnu (ustálené) rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, nýbrž o sjednocení do té doby zcela rozporné rozhodovací praxe, což je jev vysloveně žádoucí.
8. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že v posuzovaném případě lze okamžik, kdy se stěžovatelka dozvěděla o existenci nezákonného zásahu (souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby) stabilizovat minimálně ke dni 15. března 2010. Od této chvíle si musela být vědoma, že nezákonný zásah v podobě souhlasu stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby existuje. Při posouzení její vědomosti o existenci takovéhoto souhlasu není rozhodné, že původní písemný souhlas byl později formálně zrušen ve zkráceném přezkumném řízení a bylo deklarováno, že souhlas byl ve smyslu §106 odst. 1 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2012, vydán mlčky již před vydáním písemného souhlasu. Skutkově totiž představuje z pohledu stěžovatelky vydání souhlasu s provedením ohlášené stavby jeden a tentýž nezákonný zásah se stejnými důsledky, ať již byl vydán písemně nebo mlčky.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí zcela pominul specifické okolnosti daného případu, postupoval formalisticky, v rozporu s vlastní judikaturou, jakož i judikaturou Ústavního soudu, v důsledku čehož bez zákonných důvodů odepřel ochranu jejímu veřejnému subjektivnímu právu a porušil tak její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž měl postupovat v rozporu s požadavky právní jistoty a důvěry občanů v právo, jakožto základními atributy právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
10. Návrh stěžovatelky byl koncipován jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 soudního řádu správního v souladu s tehdy převažující (a v ústavní stížnosti blíže specifikovanou) judikaturou, která souhlasy podle stavebního zákona označovala za rozhodnutí. K jejímu podání přitom mělo dojít včas, a to poté, co magistrát na základě jejího odvolání nezrušil nezákonný souhlas. Pakliže došlo v průběhu řízení před městským soudem ke změně judikatury, šlo o změnu, kterou stěžovatelka nemohla předvídat. Tím, že správní soudy přihlédly k právním závěrům obsaženým v usnesení rozšířeného senátu, tak měla být postavena do nezaviněného postavení, aniž by bylo podstatné, zda toto usnesení znamenalo změnu rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nebo toliko její sjednocení. Správní soudy jí neposkytly žádnou možnost reagovat na uvedený judikatorní posun, čímž byla fakticky zbavena možnosti domáhat se soudní ochrany.
11. Ve vztahu k závěru, podle něhož by musela být žaloba odmítnuta z důvodu opožděnosti i v případě, pokud by byla považována za žalobu proti nezákonnému zásahu podle §82 odst. 1 soudního řádu správního, stěžovatelka uvádí, že se o možném vzniku souhlasu s ohlášenou stavbou fikcí dozvěděla až doručením usnesení magistrátu ze dne 23. července 2010, k čemuž došlo dne 3. srpna 2010. Počátek lhůty se tedy měl odvíjet od tohoto dne, a nikoliv ode dne 15. března 2010. Tehdy totiž o vzniku souhlasu mlčky okolnosti nevypovídaly. Naopak se prokázala fakta, že stavba hrubě (o desítky metrů čtverečných) překročila maximální zákonem stanovené parametry, za kterých výhradně může být stavba ohlášena podle §104 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Stavba navíc ani nebyla ohlášena řádně, když její ohlášení bylo nepravdivé, rozporné a významně nedoložené, v důsledku čehož nemohlo ani vyvolat žádné právní účinky, včetně vzniku souhlasu mlčky. Právní fikci jeho vzniku lze uplatnit pouze v případě, že se jedná o stavbu, pro kterou postačuje ohlášení. Stěžovatelka dodává, že její žaloba byla podána i v objektivní dvouleté lhůtě. Je tomu tak z toho důvodu, že ke vzniku souhlasu mlčky mělo dojít dne 19. října 2008, kdy měla marně uplynout 40 denní lhůta od ohlášení stavby. Je tady namístě závěr, že stěžovatelčina žaloba byla dne 3. října 2010 podána včas. I kdyby přitom její žalobní návrh postrádal (s ohledem na to, že byl původně koncipován jako žaloba proti správnímu rozhodnutí) některé náležitosti, správní soudy měly umožnit jeho doplnění podle §37 odst. 5 soudního řádu správního a následně ho meritorně projednat.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud si za účelem projednání ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 253/2014 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 203/2010 a vyzval účastníky řízení, jakož i Magistrát hlavního města Prahy k vyjádření se k ústavní stížnosti.
13. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 5. února 2016, podepsaném předsedou příslušného senátu, uvedl, že správní soudy jsou povinny řídit se sjednocujícím právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu od doby vydání jeho rozhodnutí. Jinak řečeno, změna ustálené judikatury (judikatorní odklon) či její sjednocení rozšířeným senátem tohoto soudu není důvodem pro "znovuotevření" již skončených věcí (cestou mimořádných opravných prostředků či nápravných prostředků dozorčího práva), ale musí být reflektována v řízeních dosud neskončených. Pro účastníky nepříznivá procesní situace, která vznikla v minulosti ve více případech, kdy účastníci původně napadli souhlas vydaný podle stavebního zákona žalobou proti správnímu rozhodnutí, byla v praxi řešena zpravidla postupem podle §37 odst. 5 soudního řádu správního (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2012 č. j. 9 As 61/2012). V projednávané věci tak tomu ovšem být nemohlo, neboť ani uvedený postup by nemohl vést k jinému výsledku, než je odmítnutí žaloby. Subjektivní dvouměsíční lhůta k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem by nebyla zachována.
14. Pro počátek běhu lhůty k podání zásahové žaloby byla podstatná vědomost stěžovatelky o jednání stavebního úřadu, v němž tato spatřuje nezákonný zásah, kterým bylo v projednávané věci projevení souhlasu stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby. Rozhodující byla přitom vědomost o existenci takového zásahu v jeho materiální podobě, nikoli způsob, jakým byl takový zásah proveden (zda výslovně či konkludentně). Zpochybňuje-li pak stěžovatelka vznik souhlasu s ohledem na nesprávné ohlášení stavby, pak nelze přehlédnout, že posouzení, zda stavebník získal platný (zákonný) souhlas k provedení ohlášené stavby a zda se tak stalo právě konkludentním způsobem, by mohlo být až předmětem meritorního rozhodování o její případné (včas podané) zásahové žalobě. Ústavní stížnost by podle Nejvyššího správního soudu měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
15. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 30. prosince 2015, podepsaném předsedkyní příslušného senátu, setrval na závěrech obsažených v jeho usnesení, které vedly k odmítnutí žaloby, a stručně je shrnul.
16. Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavebního řádu, se ve svém vyjádření ze dne 18. ledna 2016 neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v době podání žaloby se na vydané souhlasy pohlíželo toliko jako na rozhodnutí v materiálním smyslu. V tomto ohledu upozornil, že tehdejší judikatura nebyla v této otázce jednotná. Již v předkladu ze dne 3. května 2010 jí podaného "odvolání" proti souhlasu s provedením ohlášené stavby, které jí bylo zasláno na vědomí, byla zároveň upozorněna stavebním úřadem, že tento souhlas není rozhodnutím, nýbrž úkonem podle §154 a násl. správního řádu. Nejpozději v tomto okamžiku tedy mohla podat tzv. zásahovou žalobu, což však neučinila. Ohledně tzv. fikce souhlasu s ohlášením je nutno konstatovat, že tato skutečnost vyplývala přímo ze zákona, konkrétně §106 odst. 1 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Stěžovatelka nebyla napadenými rozhodnutími zkrácena na svých právech a její ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
17. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která na ně reagovala replikou ze dne 23. února 2016. V ní uvedla, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle něhož její žaloba nebyla podána v zákonem stanovené subjektivní lhůtě. Skutečnosti, s nimiž se seznámila dne 15. března 2010, nenasvědčovaly tomu, že by souhlas s provedením ohlášené stavby mohl vzniknout mlčky, neboť se nejednalo o řádně ohlášenou stavbu. Možnost, že by tímto způsobem mohl být souhlas udělen, vyplynula až z rozhodnutí ze dne 23. července 2010, o němž se dozvěděla dne 3. srpna 2010. Nadto platí, že i kdyby uvedenou lhůtu nesplnila, tuto skutečnost není možné přičíst k její tíži. V rámci svého procesního postupu totiž vycházela z tehdejší převažující rozhodovací praxe. Ve vztahu k vyjádření magistrátu stěžovatelka uvedla, že za situace, kdy judikatura Nejvyššího správního soudu vylučovala možnost obrany proti souhlasu s provedením ohlášené stavby žalobou podle §82 a násl. soudního řádu správního, po ní nebylo možné požadovat její podání ani v případě, že by se o jiné právní povaze souhlasu dozvěděla již v květnu 2010. Závěrem setrvala na své ústavní stížnosti.
IV.
Vlastní posouzení
18. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
19. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr lze vztáhnout i na projednávanou ústavní stížnost.
20. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se jeho ústavněprávní přezkum omezuje na otázku, zda správní soudy neodepřely stěžovatelce soudní ochranu, resp. přístup k soudu, pokud se odmítly meritorně zabývat její žalobou. V tomto ohledu nepochybně obstojí jejich závěry, podle nichž přípis magistrátu, kterým bylo stavebnímu úřadu vráceno její odvolání, nebyl rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Tento závěr se zároveň uplatní i v případě usnesení stavebního odboru magistrátu, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na přijetí opatření proti nečinnosti stavebního úřadu ve věci zahájení řízení o odstranění stavby a zrušení jeho písemného souhlasu, neboť toto usnesení nezakládalo, neměnilo, nerušilo ani závazně neurčovalo její práva nebo povinnosti. Ve vztahu k oběma těmto žalobním návrhům proto musela být žaloba jednoznačně odmítnuta. Tyto důvody byly dostatečným způsobem vyloženy již v odůvodnění napadených rozhodnutí, na jehož relevantní části lze bez dalšího odkázat. Z ústavního hlediska nelze těmto závěrům nic vytknout.
21. Pokud jde o odmítnutí žaloby v rozsahu, ve kterém směřuje proti souhlasu s provedením ohlášené stavby (ať už k němu mělo dojít písemně nebo mlčky), z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny bylo rozhodující, že stěžovatelka měla možnost se proti tomuto souhlasu bránit žalobou. Platí přitom, že bez ohledu na to, zda měl předmětný souhlas povahu rozhodnutí, nebo nikoliv, resp. zda bylo možné proti němu podat žalobu podle §65 odst. 1 soudního řádu správního nebo podle §82 odst. 1 soudního řádu správního, by se počátek lhůty k jejímu podání odvíjel nejpozději ode dne 15. března 2010, kdy jí byla stavebním úřadem poskytnuta jeho kopie. K udělení souhlasu s provedením ohlášené stavby ve smyslu §106 odst. 1 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2012, totiž nedocházelo ve stavebním řízení podle §109 a násl. stavebního zákona ani jiném správním řízení, jehož účastníkem by byla stěžovatelka. I kdyby tedy bylo možné uvažovat o tom, že z materiálního hlediska představuje předmětný souhlas rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního, stěžovatelka proti němu nemohla podat odvolání. Nestanoví-li zákon jinak, pak jsou správní řízení a účastenství v něm podmínkou aktivní legitimace k podání odvolání (viz §81 odst. 1 správního řádu). Správní řízení, v němž by bylo dáno její účastenství, však mohlo být zahájeno teprve rozhodnutím, kterým by stavební úřad provedení ohlášené stavby zakázal. Podle §107 odst. 1 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2012, by jeho prvním úkonem bylo právě toto rozhodnutí, k jehož vydání však v projednávané věci nedošlo. Z těchto důvodů představovala žaloba jediný způsob, jakým se stěžovatelka mohla proti předmětnému souhlasu bránit.
22. Pakliže za této situace podala stěžovatelka odvolání, toto nemohlo být věcně projednáno bez ohledu na povahu souhlasu s provedením ohlášené stavby. Ze stejných důvodů nemohlo mít odvolání vliv ani na posouzení včasnosti žaloby, ať už směřovala proti rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního nebo proti nezákonnému zásahu ve smyslu §82 odst. 1 soudního řádu správního. Postup stěžovatelky, která podala odvolání, přitom nemohl vycházet ani z dobré víry ve správnost dosavadní ustálené či převažující judikatorní praxe, neboť ta projednání žaloby proti předmětnému souhlasu vyčerpáním odvolání obecně nepodmiňovala (čímž není řečeno, že se tak v jednotlivých případech nestalo; na některá rozhodnutí krajských soudů upozorňuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, s jejich hodnocením se ovšem následně - v navazujícím řízení o kasační stížnosti - neztotožnil Nejvyšší správní soud). Podmínka vyčerpání odvolání nevyplývá ani z těch rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na něž poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti nebo jež jsou zmíněna v usnesení rozšířeného senátu, jímž došlo k sjednocení praxe Nejvyššího správního soudu v otázce povahy souhlasu s provedením ohlášené stavby. Výjimku představuje pouze rozsudek posledně uvedeného soudu ze dne 13. května 2011 č. j. 7 As 89/2010-84 (zmíněný v bodu 8 usnesení rozšířeného senátu), jenž byl však vydán až v průběhu řízení o její žalobě, a tudíž ve vztahu k jejímu postupu nemohl dobrou víru založit.
23. Lze tedy uzavřít, že žaloba stěžovatelky by musela být odmítnuta jako opožděná i v případě, jestliže by správní soudy považovaly jí napadený souhlas za rozhodnutí podle §65 odst. 1 soudního řádu správního. Skutečnost, že se stěžovatelka dozvěděla o tom, že souhlas s provedením ohlášené stavby byl udělen mlčky, a nikoliv písemným sdělením, neměla z hlediska existence možnosti bránit se proti němu žalobou význam. Podstatná byla pouze její vědomost o tom, že souhlas byl udělen, kterou prokazatelně měla již dne 15. března 2010. Ze všech těchto důvodu proto nemohlo odmítnutím její žaloby podané 3. října 2010 dojít k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Správní soudy se odmítnutím žaloby stěžovatelky zjevně nedopustily svévole ani jiného kvalifikovaného excesu, který by otevíral prostor pro zrušení jejich rozhodnutí v tomto řízení.
24. Závěrem Ústavní soud dodává, že ani použití právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, jenž byl vyjádřen v jeho usnesení ze dne 18. září 2012 č. j. 2 As 86/2010-76, se v projednávané věci nijak nedotklo základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a to přestože její žaloba byla podána ještě před jeho přijetím. Jak ostatně připustil ve svém vyjádření i Nejvyšší správní soud, jeho vázanost tímto právním názorem nevylučovala, aby byla žaloba - byť výslovně podaná podle §65 odst. 1 soudního řádu správního - posouzena jako žaloba podle §82 odst. 1 soudního řádu správního, příp. aby byla stěžovatelka vyzvána k opravě nebo odstranění vad podání, které by takovémuto posouzení bránily. Podmínkou ovšem bylo, že takováto žaloba nebude muset být následně odmítnuta jako opožděná.
25. Protože napadenými rozhodnutími zjevně nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelky, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu