ECLI:CZ:US:2016:4.US.3290.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3290/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. J. H., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, č. j. 25 Co 312/2016-749, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Na návrh stěžovatelky zrušil Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 0 P 93/2012-710, předběžné opatření o umístění nezletilých dětí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc - FOD Klokánek, nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 24. 6. 2015, č. j. P 93/2012-549. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že matka dětí (stěžovatelka) upravila své poměry, má zajištěné bydlení i finanční prostředky pro péči o děti; zároveň nebylo prokázáno, že by nadále nadužívala alkohol.
Městský soud v Praze rozhodnutí usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 25 Co 312/2016-749, změnil tak, že návrh stěžovatelky na zrušení předmětného předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka ve výchově dětí opakovaně závažně selhala a svojí opilostí ohrožovala jejich bezpečnost. Dále uvedl, že pro rozhodnutí o další formě výchovy je nezbytné zjištění, zda matka je schopná dětem zajistit řádnou péči tím, že se vyvaruje nadměrného požívání alkoholu. Soud uzavřel, že takové zjištění je však možné učinit na základě důkazů, které lze provést pouze v řízení o věci samé, nikoliv v řízení o předběžném opatření. Závěr soudu prvního stupně o tom, že matka v nadužívání alkoholu nepokračuje, byl tak podle odvolacího soudu nedostatečný pro zrušení předběžného opatření o odebrání dětí.
Proti usnesení Městského soudu v Praze se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 3. 10. 2016. Navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; namítá zásah do práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Uvedená práva byla podle stěžovatelky porušena tím, že obecné soudy umístily děti protiprávně do péče FOD Klokánek, dále že v řízení nepostupují v souladu se zásadou rychlosti, nepřezkoumávají dostatečně trvání podmínek pro nařízení předběžného opatření, svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem neodůvodňují a nerespektují tak závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2903/2014. Stěžovatelka má dále za to, že soudy neoprávněně nařídily předběžné opatření podle §102 odst. 1 o. s. ř., neboť je přesvědčena, že takový postup není možný vzhledem k zvláštní právní úpravě předběžného opatření podle §452 odst. 1 z. ř. s.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti označila jako navrhovatele také obě nezletilé děti, za které z pozice jejich zákonného zástupce jedná, avšak Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k povaze věci a ke skutečnosti, že v rámci opatrovnického řízení jsou děti zastupovány kolizním opatrovníkem, není stěžovatelka oprávněna za nezletilé tímto způsobem jednat. Za stěžovatele proto považuje pouze matku ("stěžovatelku").
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá.
Jde-li o předběžná opatření, Ústavní soud jejich přezkum zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Činí tak proto, že mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, zpravidla však zásah do jejich práv a povinností nedosahuje takové intenzity, aby mohl porušení ústavně zaručených základních práv či svobod způsobit. V rámci naznačeného přezkumu však Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale zkoumá, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 171/04, usnesení ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Odvolací soud předně (a správně) akcentoval, že posouzení způsobilosti matky k péči o děti je předmětem znaleckého dokazování a případné omezení (neomezení) rodičovských práv stěžovatelky bude obsahem meritorního rozhodnutí. Vyhodnotil současný stav a dospěl k závěru, že je nezbytné zatímně upravit poměry formou předběžného opatření a návrh stěžovatelky na jeho zrušení zamítl. Posouzení návrhu, jak je soud provedl, odpovídá obecným požadavkům na hodnocení nutnosti trvání předběžného opatření; zda poměry matky skutečně neumožňují, aby o děti pečovala, není v řízení o předběžném opatření prokazováno. Odůvodnění usnesení obecných soudů v tomto směru proto odpovídá povaze řízení o předběžném opatření a nepředstavuje zásah do práva na spravedlivý proces nebo do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí je přesvědčivě a srozumitelně vysvětleno, že děti byly stěžovatelce předběžným opatřením odebrány proto, že nebyla schopna v důsledku nadužívání alkoholu o ně řádně pečovat a vytvořit jim stabilní prostředí, které by umožňovalo jejich výchovu a rozvoj. Změna k lepšímu nebyla prozatím v řízení prokázána, a to zejména s ohledem na přístup stěžovatelky, která řízení komplikuje tím, že se opakovaně omluvila z jednání a dostatečně nespolupracuje. Celkově soud svoji úvahu, kterou byl při rozhodování veden, dostatečně odůvodnil.
Namítané průtahy v řízení nedosahují takové intenzity, aby je bylo možné považovat za zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a to zejména proto, že je do značné míry způsobila svým jednáním sama stěžovatelka. Stěžovatelka by se měla jako matka nezletilých dětí, má-li na paměti skutečně jejich zájem, maximálně soustředit na urovnání svých poměrů a vytvořit vhodné prostředí pro jejich výchovu a péči. Podávání podobných, zjevně neopodstatněných návrhů, jen prodlužuje řízení ve věci péče o nezletilé děti, prohlubuje problémy v rodině a konfliktní situaci, což dětem nepochybně neprospívá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Nad rámec tohoto rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že odvolací soud správně postupoval a odůvodnil možnost nařídit "běžné" předběžné opatření o svěření dětí do péče jiné osoby podle §102 odst. 1 o. s. ř. Úvaha stěžovatelky o tom, že lze v těchto situacích nařídit pouze "zvláštní" předběžné opatření podle §452 odst. 1 z. ř. s. je mylná, neboť to směřuje pouze na výjimečné situace, ve kterých je nezbytné poskytnout dítěti rychlou a efektivní ochranu spočívající v bezodkladné úpravě jeho poměrů na nezbytně nutnou dobu, a to v důsledku akutního nedostatku péče (ohrožení života, zdraví a zdárného vývoje). Pokud posléze tyto důvody, pro které bylo "zvláštní" předběžné opatření nařízeno, trvají, je v pořádku, je-li zatímní úprava poměrů řešena nařízením "běžného" předběžného opatření podle §102 ve spojení s §74 a 76 o. s. ř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu