ECLI:CZ:US:2016:4.US.3384.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3384/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Lubomíra Rathouského, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 2496/2016-241, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 70 Co 319/2015-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, č. j. 70 Co 319/2015-180, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, že žalobu o určení vlastnického práva k pozemkům ve vztahu k stěžovateli zamítl a určil, že jejich vlastníkem jsou žalovaní (vedlejší účastníci tohoto řízení). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že přestože stěžovatel řádně svůj restituční nárok uplatnil a platilo blokační ustanovení zákona o půdě, bylo se zřetelem na vývoj událostí (vedení územního řízení ohledně výstavby a dalších změn na pozemcích, a zejména účast stěžovatele v tomto řízení) na stěžovateli, aby střežil svá práva (nárok na vrácení zemědělského pozemku), což neučinil, neboť souhlasil se změnami pozemku - výstavbou rodinného domu žalovaných. Ti byli po dobu více než 10 let v dobré víře ohledně existence jejich vlastnického práva, které měli nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 21. 12. 1998.
Nejvyšší soud odmítl dovolání usnesením ze dne 4. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 2496/2016-241, s odůvodněním, že stěžovatel náležitě nevymezil podmínky jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 a §237 o. s. ř.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností podanou u Ústavního soudu dne 11. 10. 2016, doplněnou dne 8. 11. 2016, a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do právní jistoty a legitimního očekávání podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod), který spatřuje v tom, že obecné soudy založily rozhodnutí na svévolné úvaze ohledně povinnosti stěžovatele střežit práva vyplývající z restitučního nároku na navrácení pozemků a fakticky poskytly ochranu nezákonnému výkonu práva - zcizení restitučním řízením blokovaného pozemku.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti - takové pochybení v daném případě ovšem nezjistil. Obecné soudy jasně, srozumitelně a logicky uvedly důvody, na základě kterých rozhodly o určení vlastnického práva k pozemkům. V posuzované věci došlo ke kolizi vlastnických práv k totožnému pozemku. Obecné soudy věc nikoliv svévolně či libovolně zhodnotily po skutkové a právní stránce, přičemž dospěly k závěru, že je v souladu s principy spravedlnosti a právním řádem určit vlastnické právo k pozemku žalovaným; při rozhodování nepřekročily ústavně právní rámec jejich činnosti.
Žalovaní byli po celou dobu vedeni dobrou vírou, že jsou řádnými vlastníky pozemku, což vyplývalo i z katastru nemovitostí. Tento fakt potvrzuje i zřízení hypotéčního zástavního práva na pozemku za účelem stavby rodinného domu - pochybnost o vlastnictví žalovaných neměla ani jinak velmi obezřetná banka.
Stěžovatel měl jednoznačně svá práva hájit již dříve, jelikož nepochybně věděl, co se okolo předmětného pozemku dělo a jako vlastník sousedního pozemku souhlasil se změnami v rámci územního řízení. Postupovat v souladu se základní právní zásadou vigilantibus iura skripta sunt - bdělým náleží práva, má každý, kdo se svých práv domáhá. Na tom není nic svévolného, natož protiústavního, jak namítá stěžovatel.
Nastalou situaci nezpůsobili svým vědomým jednáním žalovaní, kteří neměli ponětí o blokaci pozemku v důsledku uplatněného restitučního nároku, kupní smlouvu uzavřeli v dobré víře, a tak nejde o případ poskytnutí ochrany nezákonnému výkonu práva. Případné určení vlastnického práva stěžovateli by zasáhlo právní i majetkovou sféru žalovaných mnohem citelněji a ve svém důsledku značně nespravedlivě, než je tomu u stěžovatele, kterému stále náleží finanční náhrada za restituční nárok podle §14 a násl. zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
K tíži stěžovatele jde i skutečnost, že řádně nevymezil podmínky přípustnosti dovolání. Ústavní soud není povolán k napravování pochybení, kterých se dopustil stěžovatel svým vadným procesním postupem. Nadto je zřejmé, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná a nikterak protiústavně nezasahují do práv stěžovatele - ostatně již samotná ústavně právní argumentace obsažená ve stížnosti je nepřesvědčivá.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu