ECLI:CZ:US:2016:4.US.3441.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3441/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Hušáka, zastoupeného JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo náměstí 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 30 Cdo 2371/2016-159, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. října 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 6. května 2004 č. j. 13 C 102/2003-54, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 12. ledna 2005 č. j. 13 Co 475/2004-77, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel vůči státu domáhal zaplacení částky 33 500 000 Kč jako náhrady škody způsobené mu nesprávným postupem při vyjednávání tzv. asociačních dohod při vstupu České republiky do Evropské unie. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2008 č. j. 25 Cdo 627/2006-97.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. prosince 2013 č. j. 13 C 52/2010-85, jež bylo následně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014 č. j. 58 Co 303/2014-102, byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve výše uvedené věci. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, načež mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků za dovolání. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. října 2015 č. j. 13 C 52/2010-138, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 13 C 52/2010-142, mu byl k ochraně jeho zájmů ustanoven zástupce pro dovolací řízení, advokát JUDr. Pavel Budil (výrok I), jehož soud zároveň vyzval k nahrazení nebo doplnění dovolání stěžovatele vlastním podáním do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
4. Proti posledně uvedenému usnesení podali stěžovatel i jeho zástupce blanketní odvolání. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. ledna 2016 č. j. 13 C 52/2010-146 byli oba vyzváni, aby svá odvolání doplnili nejpozději ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení o specifikaci odvolacího důvodu i návrhu; toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 14. ledna 2016. Z příslušného spisu se podává, že stěžovatel a jeho právní zástupce svá odvolání doplnili podáním předaným k poštovní přepravě dne 28. ledna 2016, tedy ještě před skončením poskytnuté lhůty. V tomto podání upřesnili, že s ohledem na složitost věci požadují prodloužení lhůty k nahrazení nebo doplnění dovolání z 15 na 45 dnů od právní moci příslušného usnesení. Odvolací soud toto podání nicméně přehlédl a usnesením ze dne 1. března 2016 č. j. 58 Co 75/2016-150 obě odvolání odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu ve věci obnovy řízení nebylo doplněno, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. července 2016 č. j. 30 Cdo 2371/2016-159 o zastavení dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že odvolání proti usnesení, kterým byla stanovena lhůta pro doplnění dovolání, doplnil včas, pročež toto usnesení zatím nemohlo nabýt právní moci. Pokud přesto nebylo k jeho podání přihlédnuto, je třeba jakýkoliv další postup soudní soustavy, včetně zastavení dovolacího řízení, považovat za chybný. Lhůta 15 dnů k doplnění dovolání měla být pro ustanoveného právního zástupce stěžovatele navíc zjevně nedostatečná, a to s ohledem na závažnost kauzy. Příslušný spis nepochybně vyžadoval delší lhůtu ke studiu.
III.
Vlastní posouzení
6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným usnesením a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 52/2010, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, však zjistil, že je zároveň zjevně neopodstatněná.
7. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud předně uvádí, že z formálního hlediska usnesení soudu prvního stupně, kterým byla právnímu zástupci stěžovatele stanovena lhůta pro doplnění dovolání, již nabylo právní moci, neboť odvolání proti němu bylo pravomocně odmítnuto. Dnem nabytí právní moci započal i běh uvedené lhůty. Na druhé straně je třeba přisvědčit stěžovateli, že jeho právní zástupce doplnil odvolání včas. K odmítnutí odvolání proto zjevně nemohlo dojít pouze z důvodu, že nebylo reagováno na výzvu k jeho doplnění.
9. Za této situace tak vyvstává otázka, zda měl Nejvyšší soud určitým způsobem přihlédnout k tomu, že předmětné odvolání bylo odmítnuto v důsledku pochybení soudu, a místo zastavení řízení vytvořit prostor pro dodatečné doplnění dovolání. Podle Ústavního soudu bylo v tomto ohledu rozhodující, zda stěžovatel sám měl procesní prostředky k tomu, aby dovolání dodatečně doplnil. Za tímto účelem mohl zjevně postupovat tak, že by předmětné odmítavé usnesení odvolacího soudu napadl žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu. Pakliže by jí bylo vyhověno a odvolání bylo následně věcně projednáno, počala by lhůta k doplnění dovolání - ať už v původně stanovené délce, nebo délce jiné - běžet až ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
10. V úvahu nicméně přicházela i jiná možnost, a to dodatečné doplnění dovolání poté, co bylo stěžovateli doručeno odmítavé usnesení odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v usnesení soudu prvního stupně, kterým se stanoví lhůta k doplnění dovolání, poučen o možnosti podat odvolání a své původně blanketní odvolání včas a řádně doplnil, mohl předpokládat, že toto odvolání bude věcně projednáno a teprve od právní moci rozhodnutí o něm se bude odvíjet lhůta k doplnění dovolání. Bylo by proto příliš formalistické, kdyby k takovémuto doplnění nebylo ze strany Nejvyššího soudu přihlédnuto jen v důsledku pochybení odvolacího soudu. Jak ovšem vyplývá z příslušného spisu, stěžovatel v tomto směru žádnou další procesní aktivitu nevyvinul.
11. Z ústavněprávního hlediska nakonec obstojí i poskytnutá 15 denní lhůta. Určení její délky bylo především věcí příslušného soudu. V dané věci přitom nelze přisvědčit stěžovateli, že by s ohledem na povahu jeho věci bylo třeba tuto lhůtu považovat za extrémně krátkou, resp. znemožňující řádné doplnění dovolání ze strany jeho právního zástupce.
12. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nezbylo mu tedy, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu